Obrazy, kresby, keramika, koláže, básně, próza, návrhy kostýmů, scénografické práce Evy Švankmajerové i její podíl na filmové tvorbě (hraných i animovaných filmech), to vše řadí tuto umělkyni bezesporu k nejvýznamnějším a nejoriginálnějším českým výtvarníkům působícím od období reálného socialismu let šedesátých a osmdesátých až po současnost. Všechny tyto oblasti její tvorby jsou zastoupeny v souboru 125 děl na výstavě Běda obrazu, který potřebuje slovní výklad… Kurátorkou výstavy je Anna Pravdová.
Švankmajerová je spojována se surrealistickým hnutím a s tvorbou svého manžela, výtvarníka a filmaře Jana Švankmajera. Je však také svébytnou, vpravdě renesanční umělkyní. Narodila se roku 1940 v Kostelci nad Černými lesy, zemřela v roce 2005 v Praze. Formální malířské vzdělání neměla. Jejímu dílu prospělo studium řezbářství a poté scénografie na katedře loutkového divadla DAMU. K malbě se dostala až kolem pětadvaceti let, inspirována naivním malířem 19. století Henri Rousseauem, a v jejích raných dílech je patrný jeho vliv. Později se inspirovala různými významnými díly z dějin umění, což se nejvýrazněji projevuje v Emancipačním cyklu (1967–1970), kde prohodila genderové role u známých výtvarných motivů. Například v obraze Zrození Venouše s laskavým svolením Sandra Botticelliho (1968) roli Venuše ztělesňuje Venouš, její syn Václav. Humor i surrealistický náboj jsou pro tuto sérii určující.
Je jisté, že její díla vyvolávala mimo okruh jejích přátel a kolegů surrealistů u některých lidí v éře socialismu pocit nejistoty a nervozity, ale podobné reakce může vyvolávat i dnes. Švankmajerová se totiž nikdy nevyhýbala tématu sexuality, tabuizovaným motivům a neváhala ve svých dílech ani pojednávat svá osobní traumata. Činila tak vytrvale a napříč mnoha uměleckými médii, jejichž prostřednictvím se vyjadřovala.
Na obrazu Incident (1975–1977), jehož tématem je Olga Hepnarová, mladá masová vražedkyně, která v roce 1973 najela nákladním autem do davu lidí v blízkosti pražského Strossmayerova náměstí, pracovala několik let a dokončila ho až poté, co byla Hepnarová popravena. Obraz znázorňuje ženu, jíž provaz odřízl hlavu od těla, která v záhadné zelenomodré záři západu slunce křičí bolestí. Stejně jako v Picassových autoportrétech (kresbách), v nichž se zobrazoval v podobě hybridních, napůl lidských, napůl zvířecích postav, ovládaných sexuální touhou, i Švankmajerová vytváří autoportréty (kreslené i malované), v nichž se stylizuje do zvířecích postav při násilném páření, sexuálních hrátkách, porodu nebo v každodenních mateřských rolích.
Výstava představuje také její pozdní tvorbu, která není tak dobře známá: pastelové kresby vlků žijících ve volné přírodě v jižních Čechách, v lesích v okolí jejího šumavského zámku, kde se rovněž nachází kabinet kuriozit manželů Švankmajerových. Tato díla zachycují vlky v pohybu, v živých barvách, a vypovídají o autorčině měnícím se a stále bližším vztahu k přírodě.
Švankmajerová čerpala ve svém umění ze spiritismu, alchymie a nechávala se ovlivnit spisovateli a umělci či styly, počínaje markýzem de Sade a Arcimboldem až po Dalího. Její sny a smyslné erotické vize a spletité sexuální vztahy tak diváky fascinují, provokují a baví.
Na výstavě prezentovaná umělecká díla Evy Švankmajerové, ať již v jakémkoli uměleckém oboru, nejsou pro slabé povahy, a nejlépe je ocení lidé v jádru dobrodružní a svobodomyslní. Její odvážné výtvarné vyjádření lásky, touhy, radostí i bolestí života a celého absurdního světa, který ji obklopoval (totalitní éra komunismu i kapitalistický systém), je strhující. Výstava je otevřenou necenzurovanou knihou jejího života.
(překlad Tomáš Míka)