René Kubášek
průvodní text Cláudio Garrudo
René Kubášek, letos právě padesátiletý, je sice primárně kulturní diplomat, dřív pracoval pro Česká centra, dneska pracuje pro MFDF Ji.hlava – ale taky fotí. Nejpozději od roku 2000, jak napovídá jeho monografie, co právě vyšla pod názvem Flavours. Čili „chutě“. S „u“, po staroanglicku – samozřejmě. Jakkoli ve své černobílé, analogem pořízené fotografii navazuje Kubášek hlavně na linku francouzskou, na humanistickou fotografii Cartier-Bressona, kterou rozvinuli po svém v česk(oslovensk)ých souvislostech například Karel Cudlín, Viktor Kolář nebo Josef Koudelka. Právě způsoby práce téhle trojky (hlavně ale první dvojky), jejich úhly vidění, jejich motivy, jejich kompozice i dynamika zobrazovaného se Kubáškovi do jeho díla propisují snad v každé druhé fotografii. A je fuk, jestli fotí v Bělorusku, Portugalsku, Rumunsku, Španělsku, Nizozemsku, Jordánsku, Maroku, Izraeli, Spojených státech amerických nebo v Česku. Nic proti tomu, funguje to – ale nic nového pod sluncem, tohle jsme už viděli jinde, jindy, u jiných. Sice pořád „chutě“, ale trochu matné, nepůvodní.
Co není u Kubáška umělecké, je „aspoň“ estetické: jeho fotky jsou vizuálně atraktivní, fungují, divák se na ně rád kouká, jistě by si jednu dvě pověsil na stěnu v obýváku. Zaprvé pro dominantní motiv vývojového, proměnlivého pohybu, daný jak obecně soustavně zobrazovaným živlem vody, tak konkrétními důrazy – člověk v chůzi nebo běhu, pták v letu, motorka, kolo v pohybu. Zadruhé pak řazením fotek po dvoustránkách. Ty vizuální zprávy jsou sice za sebe, ale taky mluví s druhým. V otiscích tvarů, světla, stínu. Jednou souladných, jindy kontrastních; pozitivních i negativních. Imaginaci ale drží Kubášek docela zkrátka, je primárně věcný dokumentarista, svědek toho, co právě vidí před sebou. Jen v pár detailech pustí uzdu a nechá mluvit druhý plán; třeba přeludnou dvojici tramvají (nebo vlaků), co do sebe strkají „kachními zobáky“. Na protilehlé stránce pak hraje svůj razantně pohybový part zvláštní žena, busta z profilu – v ostrém střetu s mračnou tváří, jakoby negativně halucinovanou. Tahle dvoustránka je v knize zřejmě nejsilnější. Dá se do ní projektovat na 100+1 způsob…
Anebo ne. Na fotografiích Reného Kubáška je sympatické ještě něco – a možná to základní. Minimum osobní vůle, urputného snažení – a maximum vděčnosti za možnost prostě přihlížet běžnému plynutí věcí. Jsou to snímky tiché a mírné. Otevřené do širého nekonečna. Jako horizontála moře. Jako vertikála života.