Být neustále k dispozici, pod nátlakem videí, která se neustále obnovují v našich smartphonech. Naléhavé pocity, nedokončené myšlenky, proud informací, palec svištící po displeji. Pamatujete si, kdy jste byli poprvé online?
Na postupnou transformaci lidského těla v tekutou digitální hmotu reagoval třináctý ročník Fotograf Festivalu. Ten nabídl komplexní vhled do současné novomediální tvorby, odborné diskuze, performance a setkání mimo běžné výstavní prostory. Doprovodný program tak již tradičně dalece přesáhl médium fotografie. Letos se pod názvem hypertension23 zaměřil na vliv digitálních technologií na naše prožívání a vnímání.
Hlavní část festivalu tvořila stejnojmenná výstava ve Veletržním paláci. Ta reflektovala tlak, který na nás vyvíjejí technologie neustále prahnoucí po naší pozornosti, a především pak po okamžité reakci. Festival tak volně navázal na téma Virtuální tělo společnosti, které minulý rok otevřel festival multimédií a performance Re-Connect Art. Monika Čejková, kurátorka letošního ročníku Fotograf Festivalu, zvolila pro vlastní koncept termín označující vysoký krevní tlak. Není divu, nápor, pod kterým se na sociálních sítích denně nacházíme, se zvyšuje stejně rychle, jako průměrný čas, který trávíme u displejů.
Jak sama kurátorka říká, výstava byla urputná. Divákovi předkládala ke zhlédnutí videa, která svou celkovou délkou překračovala čtyři hodiny. Jednu z mála jejích analogových částí tvořil prolog od průkopnice novomediálního umění Lynn Hershman Leeson. Tradiční muzejní instalace artefaktů ze života Roberty Breitmore by v jiném kontextu mohla působit jednoduše a stroze. Ve výstavním prostoru plném projektorů a obrazovek se však jednoduše stala unikátním zážitkem. Avšak i postava Roberty, kterou umělkyně ze svého těla po pěti letech vyhnala exorcistním rituálem, si našla svou cestu do kyberprostoru. Například ve hře Second Life, virtuálním světě spuštěném před dvaceti lety, žije dodnes. Letos by měl vyjít Second Life na mobilní telefony, a tak Robertu jistě již brzy čeká mnoho dalších inkarnací.
S fikcí a identitou si ve filmu A Dream of Wholeness in Parts zahrávají i Sin Wai Kin. Film nominovaný na Turnerovu cenu v roce 2022 je komplexní a dechberoucí podívanou, jejíž jednotlivé obrazy by snadno mohly tvořit samostatnou výstavu. Tento filmařský počin má přes dvacet minut a je skoro nutné jej zhlédnout několikrát. Škoda, že se nacházel za polovinou výstavy, kdy už bylo návštěvnictvo vizuálně saturované.
Výstavu, stejně jako další mnohá díla, šlo plně docenit snad jen při opakované návštěvě. Třeba jedinečný sci-fi dokument Stephanie Comilang reflektující realitu tisíců Filipínek žijících v Hong Kongu, jehož instalace vonící lepenkou skvěle doplňovala příběh o ženách trávících jediný volný den v příbytcích z kartonu v centru města. Modrým tunelem, brilantní instalací videa Martinse Kohouta, nacházející se na samém konci expozice, bylo pak možné projít jen s vidinou nedalekého východu.
Původní záměr kurátorky byl, aby se lidé do galerie měli možnost vracet, to však Veletržní palác samozřejmě neumožnil. Od neustálého tlaku na pozornost a vizuálního přesycení si tak návštěvnictvo neodpočinulo ani na výstavě, jež tento fenomén reflektovala. Otázkou zůstává, zda vůbec náš post-internetový mozek dokáže pozornost udržet déle než pár desítek sekund.
Výstava sice skončila, ale pokud se chcete podívat do Veletržního paláce, doporučuji si zapsat termín 21. března, kdy bude v 19 hodin oficiálně zahájena jarní umělecká sezóna. V rámci akce bude volný vstup do všech sbírkových expozic a budou zahájeny hned dvě nové výstavy.