Struktura města je organická jako shluk propletených vláken. Podobá se neuronové síti či ji lze přirovnat k neviditelnému podhoubí lesa. Metafora mi vytanula na mysli v roce 2002, kdy rozbahněná Vltava zalila pražský Karlín. První, co na kalných usazeninách opět vyrostlo, byla svítivě zelená fasáda pivnice U Fandy. Připomínala možná trochu jedovatou, ale živoucí houbu. V tichu vytopené čtvrti svítila vesele. Vyrašila na podhoubí města. Podzemní vlákna dodnes nezadržitelně podrůstají všechny. Občas vydají nové plody. Často jsou nečekané, a proto mnohem chutnější.
V Paříži tomu není jinak. Ve stínu tisíckrát prochozených míst v centru města se v posledních letech objevilo hned několik alternativních prostor. Politicky je podporuje zelené obecní zastupitelstvo. Académie de climat otevřela v září 2021 v budově bývalé radnice 4. obvodu. Jde vstříc klimatickým a ekologickým výzvám současnosti. I když je akademie zpřístupněna všem, zvláštní pozornost věnuje mladým do 25 let. Ve vnitřním dvoře ukrývá velmi živou a přívětivou buvette (bar) s pravidelně organizovanými koncerty. Le QJ (Quartier Jeunes/Čtvrť mladých) vznikla ve stejné době. Najdete ji přímo proti Louvru. Podporuje vše, co se týká spolkového života mladých lidí, pomáhá hledat práci, startovat profesní kariéru. Mě tam sice kvůli věku nepustili, ale místní kavárna je otevřena všem. Rád si v ní dávám černý šálek. Pozoruji, jak otevřeným oknem stoupá kouř z právě vařené polévky a obtáčí gotické oblouky kostela Saint Germain de l’Auxerrois. Nicméně citované plody městského podhoubí připomínají spíš život exotických květin ve skleníku botanické zahrady, kaktusy v květináčích za oknem. Jsou bohulibé, oficiální, nejsou živelné a svobodné.
Paříž nosí hned několik prstenů, které do svých kruhů město uzavírají. Když je překročíte, poznáte okamžitě, že metropole je vaše. Známý je boulevard périphérique, známější okružní nadzemní linky metra 2 a 6. Ale tím nejstarším prstencem je Petite Ceinture, zaniklá vlaková trať, jež se dnes stala paradoxně jedním z hlavních vláknem živého městského podhoubí. Okružní železniční spojení vzniklo dávno před stavbou metra. Do provozu vstoupilo již v roce 1854 a protínalo všechna velká pařížská nádraží. Vlak přepravoval zboží i cestující, ale v polovině třicátých let jeho veřejná funkce skončila. Těžké náklady rozechvívaly koleje už jen v noci, o další půlstoletí později utichly i ony. Dnes opuštěná dráha, jak napovídá její název, drží město jak pásek na kalhotách. Čeká na své další využití a přitahuje pozornost. V obraze opuštěné trati se mísí představa o zemi nikoho, o v tunelech mízící ponorné řece, o environmentální angažovanosti a postindustriálních výzvách. Francouzské dráhy, kterým patří, ji nechtějí zcela opustit, město nad ní ještě nezískalo vliv. Proto je útočištěm biodiverzity, sprejerů, milovníků urbexu, stanových táborů bezdomovců, uprchlíků, tuláků, Romů a nezávislé kultury.
Na trati původně fungovalo 36 nádražních budov. Část dnes slouží jako stanice metra či RER, část zanikla nebo na další využití teprve čeká. Šest se metamorfovalo v živoucí prostory. V zastávce Charonne ve 20. čtvrti fungoval od roku 1995 legendární alternativní hudební klub La Flèche d’or (Zlatá šipka, jméno rychlíku Paříž─Londýn). Zakládali ho jako hudební squat studenti Akademie výtvarných umění. Před patnácti lety klub zavřel, zdálo se že definitivně. Jako politý živou vodou ale ožil a znovu obráží kulturním programem, který je sociálně a politicky velice angažovaný. I jiné nádražní budovy se transformovaly na hudební adresy. Le Hasard Ludique otevřel v roce 2017 v bývalé stanici na avenue Saint Antoine. Zhruba ve stejné době na severní straně města přibyl jazz a elektro klub La Gare – Le Gore. Nabízí dvě scény, na jedné se každý večer rozlétají solisté jazzových koncertů, na druhé rytmizuje pohyby tanečníků electro party. Jde o fúzi hodnou berlínské nezávislé scény, ke které bývá podnik s oblibou přirovnáván. Další hudební klub vznikl pod jménem Poinçon (název odkazuje na kleštičky na vlakové lístky) v bývalé zastávce Montrouge. V 15. čtvrti otevřela dost unikátní coworkingová la Voie 15 (Patnáctá kolej). Do celku můžeme přidat ještě La ferme du Rail (Statek na kolejích), a ani tak nebude mozaika využití Petite Ceinture kompletní. Nezávislá hudební scéna ve starých nádražních budovách je podle mého v pařížském perimetru natolik živá, že si zaslouží delší zastávku ještě v budoucnosti.
Dalším aktuálním tématem francouzského hlavního města a jeho mladé, nonkonformní scény je otázka životní prostředí. Bývalé vlakové trati, nádražní budovy a postindustriální krajina se z mnoha úhlů pohledu nabízejí jako výjimečné experimentální laboratoře. Sedmá železniční stanice trati Petite Ceinture na boulevardu Ornano v 18. čtvrti dnes proto nese název: La REcyclerie. Jméno již neodkazuje na původní využití jako v předchozích případech, ale nechává v sobě zaznívat moderní způsob života a jeho filozofii.
REcyclerie patří k pařížským emblematickým místům. Nachází se hned u metra Porte de Clignancourt kousek od slavných bleších trhů. Lidovější a smíšenější čtvrť si lze jen těžko představit. Projekt inicioval před deseti lety kolektiv Sinny & Ooko, jenž stojí za celou řadou obdobných aktivit. Jeho zakladatelem je Stéphane Vatinel, původní squater, který dnes provozuje několik podniků a jeden hudební klub na Montmartru. Vatinel je podnikavý vizionář, expert na proměnu nevyužitých brownfieldů v efemerní environmentální projekty. Recyclerie vznikla tedy jako občanská iniciativa organizovaná zespoda. Dnes je vlajkovou lodí městského biohospodaření a prostorem, kde se prolíná městský život s udržitelností, kreativitou a komunitním duchem. Renomé REcyclerie jako experimentálního občanského prostoru překročilo hranice města na celofrancouzskou úroveň. O úspěchu svědčí, že za dekádu existence se návštěvnost místa odhaduje na téměř dva miliony lidí! Pozitivní bilance vychází mimo jiné z toho, že Vatinel razil od počátku filozofii o věrnosti návštěvníků. Věří, že lidé se budou vracet „nejen za kvalitním programem, ale také za vynikajícím mrkvovým koláčem“. Provoz dle něj musí být soběstačný, restaurace a bar musí pokrývat minimálně 80 % všech nákladů. Život bývalé stanice dnes podporuje nezisková organizace Les Amis REcycleurs, která každoročně pořádá stovky akcí – od workshopů, přednášek a trhů přes kulturní večery až po aktivity pro děti. Areál je trochu natěsnaný kolem bývalých kolejí. Skládá se z několika částí. Rozvíjí se zde městská farma, která zahrnuje permakulturní zahradu a skleník. Když se vám podaří najít klidný kout a sednete si se sklenkou v ruce k otlučenému stolu, zjistíte, že kolorit doplňuje kvokání slepic. Hned přes koleje uvidíte participativní zahradu Les jardins du Ruisseau a pod nedalekým mostem stanový tábor lidí bez domova, kterému dominuje obrovská knihovna. Další důležitou součástí REcyclerie je Ateliér René. (Slovo je hříčka, kterou lze číst nejen jako mužské jméno, ale znamená i Znovunarozený). Jde o kutilskou dílnu zaměřenou na opravy nefunkčních věcí. Půjčíte si tu nářadí či můžete absolvovat workshopy v duchu hesla „udělej si sám“. Kavárna a restaurace tvoří srdce celého prostoru. Nepřekvapí, že jídlo se připravuje především z lokálních a sezónních surovin s minimem odpadu. Nic z vnitřních prostor nebylo zakoupeno jako nová věc, vše již sloužilo jinde. Kolo cirkulární ekonomiky se tu roztáčí v praxi. REcyclerie konečně funguje i jako platforma pro šíření ekologických hodnot ve světě práce a vzdělávání.
Kořeny enviromentálních a komunitních projektů prorůstají pařížskou městskou strukturou stále hlouběji.
