Text: Jiří Hnilica
Ve francouzském uměleckém prostoru existuje celá řada neviditelných siločar, jež tenkými linkami spojují místa zvoucí k nalezení. Některé spojnice vznikaly v minulosti a jejich přímočarost se vytratila až časem. Jiné si můžeme představovat, věřit, že existují, a vytvářet si tak vlastní osnovu francouzské krajiny umění.
Jednu vyšlapanou uměleckou pěšinu lze dodnes nalézt mezi Paříží a lesem Fontainebleau. Linkou R příměstského vlaku jste tam za 35 minut, odjíždí se každou hodinu z pařížského Gare de Lyon. Bizarní skalní útvary, opuštěnost, divokost a relativně snadná dostupnost přivábily do vesnice Barbizon celou jednu generaci. Umělci barbizonské školy (Millet, Rousseau, Daubigny) revolucionalizovali výtvarný svět poloviny 19. století. Chodili malovat do plenéru. Malíři do lesa odcházeli tvořit, jejich díla se do města vrátila, dnes zdobí hlavní pařížské galerie a muzea, jsou symbolem vývoje umění před výbuchem palety impresionismu. Barbizonská škola je přímou, hmatatelnou siločárou. Ale existují další vazby mezi oběma místy, méně známé a výrazně působivější.
Les Fontainebleau, konkrétně místo Milly-la-Forêt, je úzce spjato se srdcem Paříže, přesněji se čtvrtí Beaubourg, kde stojí Centre Georges Pompidou. Směr je oboustranný. Pestrobarevnou, neustále se pohybující Fontaine des automates vulgo Stravinského kašnu na stejnojmenném náměstí asi nikdo nepřehlédne. Odhalena byla v roce 1983. Šestnáct výrazných pestrobarevných plastik povětšinou chrlících vodu oslavuje avantgardního ruského hudebního skladatele Igora Straviského. Ale kdo ví, že jedna z gigantických trubek vzduchotechniky, nedovoleně dovezená ze staveniště Centre Pompidou, trčí z hlavy bajného a monumentálního Cyclopa v lese Fontainebleau? Její funkce je dokonale proměněna. Nerecykluje uzavřený vzduch Paříže, ale jako pomyslná pozorovatelna otevírá hlavu mytického tvora do lesního ticha. Svérázná instalace do výšky umístěné trubky získala dokonce název: Invitation au suicide (Pozvánka k sebevraždě).
Citovaný Cyclop je tak další pomyslnou siločárou francouzského uměleckého světa. Načrtli ji Jean Tinguely, jeho žena Niki de Saint Phalle a skupina jejich uměleckých druhů. Označován býval různě. Na prvních návrhových kresbách z let 1969 nalezneme pojmenování Hlava, v dalších dobových dokumentech označení Lesní monstrum (Monstre de la forêt). Vznikal 25 let a byl dokončen tři roky po Tinguelyho smrti, v roce 1994.
Kyklopové byli obři řeckých mýtů, obrovití, jednoocí, neotesaní, manuálně zruční kováři bohů. Zdá se, že se v lese Fontainebleau bájná předloha zhmotnila. Je napěchována symboly a uměleckým záměrem. Hřmí. Rachotí. Pohybuje se. Dynamika není náhodná. Jean Tinguely byl, jak o sobě prohlásil v jednom z rozhovorů, „umělcem pohybu“. Malba pro něj představovala slepou uličku tvůrčí činnosti a od svých prvních výtvarných vykročení v 50. letech rozvíjel koncepty spojené s oběhem, rytmem a rychlostí. Pracoval s okamžikem náhody i se zvukem. Postupně se stal jedním z klíčových tvůrců kinetického umění. Jeho skulptury „meta-mécaniques“ a sebedestruující sochy se staly světovým fenoménem šedesátých let. Cyclop je jeho vrcholným dílem, zhmotněním snu a utopické představy, dobovým svědectvím i poselstvím budoucnosti. Je to absolutní umění pojímané jako celek, jako živoucí organismus.
Přichází se k němu lesní pěšinou. V lesním porostu působí nepatřičně, ale monumentálně. Ze skrumáže tvarů vystupuje hned celá řada znaků, které strhnou pozornost. Tvář sochy je pokryta tisíci úlomky zrcadel. Niki de Saint Phalle je chodila hledat do zrušených holičských krámků. Smyslem bylo odrazit světlo, a zbavit tak hřmotné dílo hmotné tíhy. „Soše-architektuře“, jak se Cyclop ve francouzštině někdy popisuje, dodávají na životnosti i další znaky: oko, jazyk a ucho. V zorničce je umístěn falešný diamant. Pohybuje se tam a zpět, zkoumá les, nahlíží do našich niter. Z otevřených úst bytost vyplazuje jazyk. Je mokrý, působí nasliněně, je totiž současně zábavnou skluzavkou. Proudící voda po něm stéká do bazénku a opět je čerpána vzhůru. Působivý, obrovský ušní boltec je dílem Tinguelyho přítele Bernharda Luginbühla. Poslouchá les. Otřásá stromy, kterými prochází.
Právě přítomnost lesa, hustota porostu a především skupina čtyř vzrostlých dubů byly důvodem, proč Cyclop vznikl na tomto místě. Tinguely lesní velikány do sochy vložil jako „stéblo trávy za ucho cigána“, jak říkal. „Rozhodli jsme se, že necháme stromy žít s námi. Krmili jsme je, zakopali jsme podle rady starého lesníka játra a plíce jalovic u jejich pat,“ doplnil v jiném interview. Z tohoto pohledu jde jednoznačně o organickou architekturu. Větve dubu celou stavbu podpírají, halí, prostupují jí. Co se stane, až staleté duby jednoho dne padnou? Zemře s nimi i Cyclop?
Antropomorfní prvky jsou k vidění z jednoho úhlu pohledu, z jiné pozice naopak stavbě dominuje železo. Náš pohled proniká do vnitřností soukolí obrovitého stroje. Určujícím okamžikem na Tinguelyho umělecké dráze byla socha Euréka, kterou instaloval ku příležitosti švýcarské národní výstavy v roce 1964. Dodnes je k vidění v Curychu. Umělec byl od té chvíle přitahován monumentalitou. Jeho kinetické útvary dostaly nový rozměr. Železo začal natírat načerno, tím jednotlivé díly vplynuly do celku. Cyklop v Milly-la-Forêt o umělcově vývoji jednoznačně svědčí.
Obrovské kovové kolo stroje nedominuje soše náhodně, odkazuje na mozek stavby, kterým je Méta-Harmonie, zvukový mechanismus prostupující jako gigantická kuličková dráha celou architekturou. V Tinguelyho pojetí byly pohyb a zvuk zastřešujícím konceptem, vytvářely intenzivní smyslový zážitek. Méta-Harmonie, již umělec vytvořil v roce 1983, je hybatelem sochy. Vibruje divadelními křesly v horním patře. Uvádí do pohybu ocelové koule, které jako neurony v divokém rytmu proudí obrovou hlavou. Nadzvedává železné kladivo, ukryté v nitru, jež občas s rachotem dopadá na kovadlinu. Hluk a pohyb se mísí a vytvářejí démonický koncert, fascinující a rušivý zároveň. Představte si skřípot nepromazaných součástek, smíchaný s rezonancí kovových, do sebe narážejících koulí, umocněný nárazy kladiva bijícího do železa. Nepřipomíná disonance hluku tóny, které by mohly znít v kovářské dílně, kde Kyklopové vyráběli zbraně pro Bohy?
Popsané prvky nejsou však to jediné, proč si Cyclop zaslouží pozornost. Jde o kolektivní dílo. Svůj rukopis v něm zanechala celá řada umělců. Současně se jedná o dílo-manifest, silně angažované – dobře svědčí o tématech, jež hýbala tehdejší společností.
„Pracujeme v lese, sníme tak o utopii a o gestu, jež by neznalo hranic (vím, že je to iluze).“ Napsal k tomu Tinguely. „Naším postojem vyjadřujeme Hledání Bezúčelných a Zbytečných Činů. Jsme velmi šťastní, kéž by nikdo nepřišel a nezačal nám bránit v práci (jako bláznům – samozřejmě).“ Dodával. Tinguely byl jako všichni jeho současníci hluboce ovlivněn sociální hnutím, jež v květnu 1968 otřáslo tradičními hodnotami západního světa. Cyclop, jehož stavba byla zahájena v létě 1969, programově odmítal vše, co symbolizoval tradiční galerijní svět: buržoazii, elitismus, autoritu. Chtěl, aby byl návštěvník pohlcen, aby procházel vnitřkem uměleckého díla. Socha v sobě ukrývá více než třicet děl od patnácti různých umělců, mísí se zde vlivy největších uměleckých hnutí 20. století (nový realismus, kinetické umění, art brut či dada).
Cyclop je asambláží tvarů, křivek a oblin. Zadní strana je kontrastní, naleznete zde akumulaci svařeného kovového odpadu, již pohlcuje rez. Tinguely si přál, aby tato část postupně měnila podobu, dokládala, že vše je v neustálém pohybu. Francouzský sochař César, právě sem instaloval dvě díla tzv. „komprese“. Jedná se o balíky stlačeného kovového šrotu, odkazující na materiál, z něhož byl Cyclop vyroben. Prchavost nejvýrazněji symbolizuje další socha. Sádrové odlitky odkazují na tradici ležících postav na hrobkách králů. Výtvarník Rico Weber prototyp odlil dle svého vlastního těla. Všechny jsou stejné. Leží vystaveny dešti, sněhu, slunci. Sádra se nepřetržitě drolí. Postupně se rozpadající díla nahrazují nové odlitky. Stádia rozkladu mají vést k zamyšlení nad smrtí a pomíjivostí. „Měrka“, socha Jeana-Pierra Raynauda, je vertikálou, která ukazuje na výšku hlavy: dvacet dva metrů padesát.
Výrazně symbolistní vnějšek sochy je ale
