Import – Export – Rock’n’roll/Šíření populární hudby v socialistickém Československu.

Výstava především zviditelňuje problematiku jednoho z výseků kulturního života v totalitním státu, kterou však lze zobecňovat pro jakákoliv umělecká odvětví. Kultura za železnou oponou se vždy dělila na oficiálně přijatelnou (a zneužívatelnou) pro ideologii komunistického státu, na podhoubí ve spodních patrech oficiální kultury (sem patřil například rozkvět amatérské hudby, aktivity Jazzové sekce) a na vysloveně undergroundové ignorování státu. Přičemž je třeba podotknout, že posuzování ze strany komunistických orgánů moci nemělo často ani tak nic společného s kulturním rozhledem cenzorů, jako s kádrováním lidí kolem umění. Kdo z cenzorů se nevyznal, platilo pro něj, že co jde k nám ze Západu, je nutně zaměřeno proti našemu táboru míru a socialismu nepřátelsky. A „nakažené“ umění je třeba eliminovat – včetně tvůrců. Do tohoto absurdního světa nás vtáhne hned vitrína u vstupu, v níž se nacházejí malé figurky, sošky představitelů vítězného proletariátu.

Stojíme před stěnou – pačvorkem z obalů LP desek, kde si připomeneme, kolik skvělých grafických nápadů, často od zavržených autorů, stávalo vedle našich gramofonů. Uvědomíme si pečlivý výběr zahraničních nahrávek, jež nám nabízel Gramofonový klub jako tišící náplast na nemožnost sehnat si západní produkci u nás. Výstava připomene pozvolné pronikání zahraniční populární hudby do specializovaných pořadů Československého rozhlasu. Také nástup poslechových pořadů, kde šťastní mohli pouštět desky získávané pracně přes hranice. Jelikož po roce 1968 angličtina z úst našich zpěváků mizela, „západní“ hity dostávaly kabát z českých textů; což takhle dát si heavymetalové Black Sabbath, She’s Gone, s Marií Rottrovou? (Lásko, voníš deštěm). Nedostatek nahrávek vedl k fenoménu neoficiálních burz, které se konaly v různých přírodních pražských lokacích; po pravidelných zásazích policie se vždy stěhovaly na nové místo – viz vystavená mapa. Až v půli osmdesátých let získaly oficiální punc a dostaly se pod střechu. Vydavatelská činnost, vývoz a dovoz kapel, byly řízeny monopoly. Na kulturní export-import existovala od padesátých let Artia, Tuzex ani za bony žádný výběr nenabízel. Když si Jazzová sekce začala dovážet zahraniční kapely na Pražské jazzové dny, např. polské Ossian nebo kapely z hnutí Rock in Opposition, přijížděly zásadně jako turisté – i s aparaturou a nástroji.

Výstava se zabývá i technickými záležitostmi. Ukazuje dobové reprodukční přístroje, ukazuje, jakým způsobem se nahrávky převedené na pásky rozmnožovaly ve velkém – opět na pásky, později na kazety. Měsíčník Melodie byl jediným časopisem pro populární hudbu, rock a jazz. Jeho šéfredaktoři dělali, co mohli, aby přinášeli aktuality ze světa – až v roce 1983 se strana a vláda rozhodla předat redakci ideologicky prověřenému týmu.

Dostáváme se k expozici Jazzové sekce Svazu hudebníků ČSR, která byla funkční od roku 1971 do oficiálního zákazu činnosti v roce 1984 a neoficiálního konce arestováním celého výboru sekce a dalších osob v září 1986. Sekční bulletin Jazz se stal nejprogresivnější tiskovinou v oblasti jazzu a rocku, později dokonce s nadstavbou ostatních uměleckých žánrů. Navíc na sebe bulletin navázal další ediční činnost. Dostupnost těchto tiskovin však byla vázána na členskou základnu, která byla postupně šestitisícová. Jazzová sekce má proto vlastní malou expozici s interaktivním přístupem na sekční stránky Ústavu pro studium totalitních režimů, kde si můžete listovat v bulletinu Jazz a dalších dokumentech. Fyzická expozice ukazuje spektrum sekčních publikací, od hudby k výtvarnému umění. Jazzová sekce jako oficiální organizace patřila k onomu podhoubí, které „ideologicky narušovalo mládež“, jak konstatovaly materiály státní moci. Její půda se stala také semeništěm hudebního samizdatu, který na páskách, hlavně na kazetách, šířil hudbu domácích zakazovaných kapel. Nahrával kapely pražské alternativní scény, undergroundu, brněnské nové vlny, punkové kapely ze severních Čech, také nastupující generace, které už nepočítají s tím, že by se něco v naší zemi mohlo změnit. Celá stěna grafických úprav obalů samizdatových kazet ukazuje na šíři tohoto fenoménu.

Ze shromážděného materiálu z celého období od šedesátých let po listopadovou revoluci na jednom místě se možná mnohému návštěvníku bude zdát, jak byla ta doba hudebně pestrá. Pro někoho to bude příjemné retro, pro nás, co jsme byli zabředlí v těch dávných aktivitách, je to připomínka našeho postižení dobou. Proto lze výstavou jen procházet s vlastními vzpomínkami, nebo využít nabídky interaktivních nápadů a dotknout se těch dávných let zrakem i sluchem.

 

Národní muzeum, Muzeum České hudby, březen 2019 – leden 2020, autoři výstavy: Peter Balog, Petr Ferenc, Marina Lebedová, Kamila Marešová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *