V Paříži byla v letošním roce z důvodu rekonstrukce uzavřena hlavní budova Centre Pompidou, a kultury milovná veřejnost by tudíž na první pohled mohla propadnout pocitu, že na pět let zmizela jedna z hlavních atrakcí města. Ve skutečnosti ale omezení dává nečekanou šanci projektům, které by se v běžném provozu sotva uskutečnily. Výstava věnovaná jednomu z klíčových malířů 20. století, Vasiliji Kandinskému, s názvem: Kandinsky: La musique des couleurs (Hudba barev), je jedním z nich. Probíhá v pařížském Muzeu hudby, jež se nachází v budově filharmonie ve čtvrti La Villette. Mimochodem, za návštěvu stojí už sama působivá moderní architektura od Jeana Nouvela. Výstavu je možné považovat za jeden z nejpřesvědčivějších počinů letošní podzimní sezóny ve Francii. Kurátorský koncept totiž do popředí nestaví dějiny abstrakce, ale hudbu jako její duchovní jádro a formotvorný princip. Kandinskij svým hostům prý pokládal s oblibou otázky typu: „Jakou barvu má hudba Beethovena?“ A právě promýšlení vztahů mezi hudební kompozicí a barevnou paletou tvoří jeden z hlavních klíčů k pochopení celé výstavy i vlastní Kandinského tvorby.
Trasa expozice není pouze chronologická. Divákovi nabízí imerzivní cestu, na níž je malbě rozuměno jako zvukovému prostoru; stává se zde rytmickou vibrací i melodickou linií. Imerzivní rozměr výstavy podtrhuje skutečnost, že každý návštěvník na začátku dostane sluchátka. V jednotlivých sálech se do nich automaticky spouští nenápadná zvuková stopa. Jednou jde o citace z Kandinského vzpomínek, jindy o parafráze jeho vlastních textů o hudbě, ale především pak o samotné hudební ukázky. Divák je tímto způsobem postupně vtažen do hloubky barvitého a plastického světa tohoto výjimečného umělce. V dnešní době relativně snadné technologické provedení působí překvapivě přirozeně a expozici ukotvuje nejen do vizuálního, ale také do sluchového prožitku.
Úvodní místnost se vrací k okamžiku, který sám malíř označil za první „zjevení“. Poslech Wagnerova Lohengrina v roce 1896, doprovázený ve stejné době setkáním s obrazy Claude Moneta Les Meules (Kupky sena), ho hluboce poznamenal na celý život. Scénografie využívá lehkých projekčních textilií rámujících prostor a vytváří téměř fantaskní prostředí vzpomínek. Od počátku je jasné, že výstava představuje Kandinského jako tvůrce směřujícího k osobnímu gesamtkunstwerku, k osobité syntéze malby, hudby a spirituality. Umělcův osud byl nicméně velmi dramatický, o první domov přišel za ruské revoluce, z druhého v Německu uprchl po nástupu Hitlera, pochován je v Neuilly sur Seine u Paříže.
Další oddíl sleduje „ruskou paměť“ v Kandinského tvorbě, zejména barevnost, živost dobového folkloru a atmosféru Moskvy konce 19. století. Zvuk, světlo a barva se zde slévají v jediný celek. Rusko zůstává v jeho malbě přítomné i tehdy, když se abstrakce posunuje k nepoznání.
Zásadní okamžik přichází v období tzv. Improvisací (cca 1910), které ukazují rozhodující krok k osvobození barvy. Kandinsky se jako malíř zbavuje napodobování viditelného světa a začíná své obrazy „komponovat“. Intelektuální vrchol výstavy představuje konfrontace s vídeňským skladatelem Arnoldem Schönbergem. Dokumenty a partitury zachycují setkání dvou tvůrců, kteří zpochybnili základní konvence svých oborů – jeden atonalitou, druhý nefigurativností. V hudebním prostředí Filharmonie působí vzájemný dialog obzvlášť přirozeně a podporuje čtení Kandinského malby.
Menší sekce L’œil écoute přináší důležitou intimní rovinu výstavy. Osobní předměty, gramofonové desky, knihy a drobné dokumenty ukazují, jak hluboký vztah měl Kandinsky k hudebnímu myšlení. Propojování malířských nástrojů (je zde vystavena téměř povinná umělcova paleta) s notovými zápisy funguje přirozeně a bez patosu. Elegantně ilustruje autorovu synestézii, ať už skutečnou, či žitou jako program, a zároveň umožňuje nahlédnout do jeho tvůrčího procesu, ve kterém se hudba a malba vzájemně obohacují.
Hluboký dojem zanechává rovněž kapitola věnovaná Apokalypse, v níž je Kandinsky prezentován jako vizionář, pro něhož destrukce vždy přinášela i slib obnovy. Připomínka Almanachu Blaue Reiter zdůrazňuje Kandinského roli editora a teoretika; jednota umění se zde ukazuje nikoli jako abstraktní myšlenka, ale jako konkrétní projekt, který prorůstá epochami i kulturami. Následující prezentace knihy Klänge patří k nejpůsobivějším momentům celé expozice: zvuková poezie a grafika se prolínají s takovou samozřejmostí, že význam slova ustupuje jeho rytmu a tonalitě.
Silné místo výstavy tvoří také dialog s Bachem, kde se ukazuje, jak Kandinskij hledal hudební ekvivalenty pro vlastní kompoziční struktury; potěší i promyšlené zařazení obrazu od Františka Kupky Amorfa – dvoubarevná fuga. Kandinského scénická díla jako Sonorité jaune či Violet zaujmou svou ambicí dosažení promyšlené úplnosti obrazu, i když vystavený materiál nedokáže plně přiblížit jejich původní rozsah.
S přechodem k bauhausovskému období získává výstava opět jasnost a pevný řád; vztahy mezi malbou, architekturou, scénografií a abstraktním filmem jsou vystavěny srozumitelně a logicky. Rekonstrukce ve své době vlivného a zcela programového hudebního salonu (Salon de musique) pro Bauausstellung v Berlíně v roce 1931 přináší mimořádný moment. Barevné plochy zde fungují jako skutečný akustický tvar a divák doslova fyzicky zakouší, jak Kandinskij chápal malbu jako zvukovou zkušenost.
Vrcholem výstavy a současně její poslední částí je instalace tří velkoformátových obrazů s názvem Kompozice (Compositions). Jedná se o umělcova pozdní díla, výrazně geometrická, která působí, jako by dýchala a rezonovala. Jejich promyšlená struktura připomíná hudební partituru, jejíž hlas se rozvíjí až v oku diváka. Kandinského představa malby jako autonomní entity, obdobně jako hudební skladby, se zde naplňuje v úplnosti.
Celá expozice se vyznačuje pozoruhodnou soudržností a mimořádně citlivou scénografií; dialog mezi obrazy, partiturami, archiváliemi a zvukem není pouze povrchní dekorací, ale skutečným výkladovým rámcem. Ambiciózní snaha o úplnost snad někdy sklouzává až k didaktice a obsahově pojaté sekce připravují prostor pro velkorysejší instalaci samotných děl. Autoři výstavy Hudba barev uspěli. Kandinského dílo nejen vysvětlují, ale jeho malbě především vrátili hlubokou hudebnost. Barvy v Kandinského podání skutečně zní, linie se rozechvívají a obrazy je možné poslouchat, stejně jako prohlížet.
Projekt Kandinskij se od února 2026 přesune do progresivního muzea LaM v Lille, kde bude pokračovat s odlišnou koncepcí pod názvem Kandinsky face aux images (Tváří k obrazům).