Laurent Doucet zapadl do surrealistické alchymistické pece, když mu bylo 17 let! Předsedou spolku La Rose Impossible je od jeho založení. La Rose impossible zachránila dům zakladatele surrealismu v Saint-Cirq-Lapopie. Vedle toho působí Laurent Doucet jako učitel v kraji Limousin, založil zde festival Poezie Dnem & Nocí. Spolu s Marií Virolleovou rediguje revue A Littérature-Action vydávanou nakladatelstvím Mars-A. A konečně vytvořil její novou ediční řadu surréAlismes.
Hlavní publikace: A Coney Island in my eyes ou l’envers de New-York, únor 2020, nakladatelství Black-Out z Limoges, Neige et Magma – Carnet d’un voyage en Sicile (francouzsko-italská básnická sbírka s fotografiemi Olivier Oruse, 2018, Marsa) či Au Sud de l’Occident – South of the West francouzsko – anglická sbírka 2015–2018, 3. vydání, La Passe du Vent. Jeho básně byly přeloženy do řečtiny, rumunštiny, španělštiny, arabštiny a japonštiny, čerpají z nekončících cest kolem světa z Afriky do Mexika, z New-Yorku do Tokya přes Evropu, země Středozemního moře a Asii.
Uplynulo 100 let od vydání Surrealistického manifestu, jakou pozici má dle tebe tato „umělecká revoluce“ ve Francii dnes?
Situace surrealismu ve Francii je velmi paradoxní. Nikdy jsme o něm neslyšeli tolik jako v letošním výročním roce! Stejně tak tomu bylo i v jiných částech světa. Nicméně recepce dějin hnutí a vlastně i definice samotného pojmu stále vyvolává etické a strategické otázky nejvyšší důležitosti. V očích dominující historiografie, médií a obchodníků s uměním dnešní finančně-reklamní dominanty světa je surrealismus hnutím, jež zaniklo zhruba v době smrti svého hlavního zakladatele a teoretika André Bretona, tedy v letech 1966–1969. Jak mimochodem jasně ukazuje chronologie u vstupu na probíhající výstavy v pařížském Centre Pompidou. Pojem sám byl neutralizován mainstreamovým diskurzem, zkomolen, aby mohl označovat v podstatě „cokoliv“, aby se co nejdůkladněji zbavil svého podvratného náboje. Podobný postup je vlastní obchodníkům dnešního světa „Absolutní komercionalizace všeho“. Nabízejí tak neškodný artikl, který by zůstal revolučním pouze tím, že vznikal „na okraji“, s tím souvisí zájem o postavení žen v hnutí, které by se jinak mohlo zdát být machistickým a homofobním a pařížsko-západně centralizovaným, ale i znovu odkazování na „rasově“ uhlazené umělce bývalých kolonií atd. Dnešní poslední velký útok, usilující proměnit letošní výročí na poslední prvotřídní pohřeb, zahájený v roce 2003 prodejem domu na 42 rue Fontaine (bývalý dům André Bretona v Paříži, pozn. aut.), se setkává s o to větším úspěchem, poněvadž žijící surrealistické skupiny se v podstatě drží staré strategie, prosazované Druhým manifestem z roku 1930, tzn. „ukrývání hnutí“. Donedávna tato strategie, jak se vyhnout politickému a komerčnímu zneužití surrealismu, poměrně dobře fungovala. Rostly pouze ceny děl některých surrealistů z meziválečného období a v poslední době některých děl druhé generace po roce 1945. Ale dnes již není situace stejná a přežití surrealistických skupin po polotajném odboji v Bretonově době a po jeho „zmizení“ až k Pařížské surrealistické skupině vážně ohrožují dva jevy. „Ukrývání“ způsobilo jistý druh „uzavření se do sebe“, přílišné sebezahledění na znalost dějin surrealismu. Prvotní surrealismus postupoval přesně opačně, byl otevřený k dějinám umění jako celku, ke všem svým současníkům a všem oblastem lidského konání a myšlení. Navíc prioritou dneška již ani není přežití surrealismu, ale přežití celé planety Země, za kterou jsou lidé svými skutky zodpovědní. V neposlední řadě současná digitální a mediální svěrací kazajka téměř zlikvidovala živoucí pravidelnost kavárenských setkání, té alchymistické pece setkávání a podvratných nápadů, zabránila ale také procesu omlazování, které bylo již tak omezené opakovaným sebeuzavíráním či soutěžením ve vědění. To vše předání oslabilo. Stručně řečeno, stejně jako v roce 1968, ale v jiném kontextu, se můžeme se surrealismem setkat téměř všude, nicméně surrealisté, respektive potenciál surrealizující revolučnosti ve velkém měřítku, zůstávají příliš slabí na to, aby zpomalili, nebo dokonce odvrátili dnešní ke katastrofám mířící běh, závod směrem k propasti zkáz horších, než zažilo dvacáté století! Přesto stále existují lidé, časopisy a místní iniciativy, ty se však příliš často omezují na estetiku výstav či historizující pohled. Více než kdy jindy od vydání manifestu z Patzcuara potřebujeme skutečnou internacionálu, abychom se současné situaci postavili a dokázali ji změnit!
Co pro tebe osobně surrealismus znamená?
