Text: Simona Bohatá
Léta jsem Martina znala jako hudebníka, který ovlivnil mé i další generace. Později jsem přišla na to, že píše scénickou a filmovou hudbu a že je také spisovatel. Zdálo by se, že to je umělecká nálož na několik lidí či životů, jenže Martin je také plnokrevný malíř.
Když se mi naskytla příležitost, neváhala jsem a vyrazila na vernisáž do Knížecího dvora v Hluboké nad Vltavou a tam jsem poznala Martina osobně jako skromného muže. Cestou domů jsem zpracovávala emoce vyvolané přímořskými krajinami a podivnými bytostmi koupajícími se v černé vodě a na mé pažbě výtvarných lásek přibyl další výrazný zářez.
Řetězení událostí a jevů vytváří příběh, a ten Martinův je natolik zajímavý, že jsem ho požádala, aby mi ho převyprávěl.
Tvůj otec byl restaurátor, grafik, malíř. Studoval ve sklářském ateliéru i monumentální malbu, později se věnoval restaurátorství, malířství i grafice. Domnívám se správně, že to přímo ovlivnilo tvé vlastní směřování?
A maminka byla textilní výtvarnice. To se pak nelze divit, že malý Martin je pěkně determinován, netouží být astronautem ani kovbojem či popelářem a v předškolním věku maluje už i olejovými barvami. Divné dítě, které ani nezauvažuje, že by mohlo být něčím jiným než malířem. Dodnes mám stohy svých dětských prací a je to dost bizarní sbírka. Rozhodně není typicky dětská. Já prostě ve čtyřech letech koukal do knih o Goyovi, Chagallovi a prohlížel si Salvadora Dalího. Musel jsem být podivné dítě.
Vystudoval jsi propagační grafiku na Střední uměleckoprůmyslové škole u profesora Václava Bláhy st. a malířství na AVU u profesora Jana Smetany. To jsou velká jména. Jaké bylo studium pod jejich vedením?
Oba byli skvělí! Ale zvlášť vzpomínám na profesora Bláhu. Vytvořil nám na škole v době nenormálních normalizací ostrov svobody. Měl velký cit pro zachování individuality svých studentů. Já jsem byl spíš na volnou tvorbu a on prosadil, že jsem mohl jako jednu ze zásadních prací na SUPŠ dělat ilustrace k Čapkovi a jako maturitní práci Nezvalova Edisona. A protože jsem blíženec a musím vše komplikovat, tak jsem už na střední začal nejen poslouchat hudbu, ale také ji neuměle vytvářet. Na AVU jsme založili Precedens a od té doby jsem ve schizoidní pozici. Když jsme vydali mé první autorské album Doba ledová – najednou jsem byl víc muzikant než malíř. Po letech jsem se pak k té praprofesi po rodičích vracel, ale bylo to těžké, chyběla kontinuita. A abych to dorazil, začal jsem psát. Od písňového textu k povídce není tak daleko. A od povídky ke scénáři taky ne. To už je ale tvůrčí swingers party jedné osoby.
Jak jsi uvažoval během studií o své další profesní dráze? Byla čistě výtvarná? Ptám se i s ohledem na dobu, která nepřála nezávislým kariérám.
Žádná doba nepřeje nezávislým, proto je tolik závislých.
Další otázkou navážu na tu předchozí – čím ses živil po absolvování AVU?
To bylo složité období. Protože jsem byl ženatý (a stále jsem – dokonce dost nezvykle s jednou ženou) a měli jsme s Janou (spolužačkou ze SUPŠ) malou Madlenku, bylo třeba nějak nás uživit. Ve výtvarném oboru jsem se stal po předložení svých prací dost jasným nepřítelem a měl zákaz jinak běžného stipendia absolventů vysokých škol a výstav. Vystavovat nemohl v podstatě nikdo, kdo nemaloval odpich vysoké pece na Kladensku či jarní orbu. Můj miláček byl Francis Bacon a David Hockney, to bylo s morálkou socialistického smýšlení neslučitelné. A kapela se teprve nadechovala. Tehdy mi naše zpěvačka Bára Basiková, která byla ekonomka na lidové škole umění, nabídla místo topiče. Maličkost – zatopíš v kamnech ve dvanácti učebnách, nanosíš tam uhlí a můžeš si jít tvořit. Za 900 korun měsíčně. Já přišel domů s rukama na zem a místo tvorby se svalil do peřin. Navíc tehdy nastaly největší mrazy od roku 1777.
Tvá výtvarná generace v sedmdesátých a osmdesátých letech zakládala různé výtvarné skupiny. Byl jsi také členem některého výtvarného spolku?
Založili jsme na AVU skupinu se směšným názvem Civilizační impulzivisté. Napsali jsme manifest, měli jsme pár pokoutných výstav a pak šli každý svou cestou. Já do nahrávacího studia a na pódia klubů a sálů. Myslím, že mi to někteří kolegové nemohli a nemohou zapomenout. Život je takový náhrdelník z rozhodnutí a otazníků. Někdy zas myslím, že asi věci jsou, jak mají být, ale to málokdy. Taky jsem inicioval časopis kreslířů, comics s názvem Kombajn. Hodně jsem se tomu tehdy věnoval. A taky jsem v sedmdesátých letech ještě na střední dal dohromady antologii undergroundové poezie pod názvem Děti dvou sluncí. Předmluvu napsal Ivan Magor Jirous. Už si na všechny ty nesourodé aktivity nevzpomínám. Nebo byly snad z nějakého úhlu pohledu sourodé?
Výtvarné umění bylo díky rodinnému zázemí přirozenou součástí tvého života. Bylo to tak i s hudbou?
Rodiče poslouchali vážnou hudbu. A tak jsem vyrůstal se smyčcovými kvartety Leoše Janáčka a Bachovými fugami. Když přišel rodinný přítel Josef Kemr, hudba zněla dvojnásob. Měl jsem kolem sebe zvláštní strýčky. Táta měl ateliér v domě Zdeňka Štěpánka a tam se střídali Pepík Vinklář, Jaromír Hanzlík, režisér Macháček a mnoho dalších. A u nás doma taky. Táta byl hodně společenský a maminka velmi tolerantní. Měl jsem kolem sebe slavné tváře, ale přišlo mi to obyčejné. Prostě jsem vídal ty strejdy i v televizi a kině občas. Pepíček (jak jsme mu všichni říkali) Kemr míval s sebou občas i violu, na kterou hrával svého milovaného Bacha. Já se, trochu z donucení, učil na klavír. Skončil jsem někde uprostřed Pro Elišku – pak už to bylo na mě moc rychlý.
Precedens jsi založil v roce 1982. Byla to první kapela nebo jsi předtím již někde hrál?
Precedens jsme založili s Janem Saharou Hedlem na půdorysu kapely Duševní hrob – což byla taková napůl neposlouchatelná recese, ale náramně jsme se u toho bavili. Nikdy jsme veřejně nevystupovali, ale každou nahrávku jsem vždy opatřil obalem jako LP. Jeden kus samozřejmě. Sahara se již tenkrát projevil jako opravdu nevšední a invenční textař. Poslední „album“ Za málo peněz už jsme ale netočili u nás doma na monomagneťák, ale tajně v noci na pódiu Ypsilonky. „Produkoval“ to Mikoláš Chadima. Z jeho Extempore jsme pak zdědili do vznikajícího Precedensu Láďu Broma na kytaru a Mirko Ali Horáčka na bubny. Na basu už v Hrobu a dlouho v Precedens hrál náš kamarád Petr Kohut. Dodnes se mnou hraje v kapele Lili Marlene s úžasnou zpěvačkou Dášou Součkovou. No, a na tom začátku Precedens jsme zkoušeli u nás v bytě. Když jsme ten malostranský byt získali, nejdříve jsme se se Saharou rozhodli, kde bude zkušebna, a pak teprve jsme se ženou vymýšleli, kde kuchyň a kde dětský pokoj. Byli jsme na počátku s kapelou taková rodina. Bára, se kterou mě seznámil kamarád ze střední, zpívala ze začátku doprovodné vokály, ale po bouřlivém odchodu Sahary jsem ji ze dne na den postavil dopředu k mikrofonu.
Malování je
