Galerie moderního umění v Hradci Králové, 2022
Po dlouhých pěti letech od smrti autora konečně vyšla dlouho očekávaná a zároveň vůbec první ucelená monografie vizuálního umělce Milana Langera (1944–2017). Kdo za jeho života žil v Hradci Králové a okolí jistě dobře ví, o kom je tu řeč. Jedná se o svérázného umělce, bohéma a bytostného anarchistu, který zanechal na (nejen) královéhradecké umělecké scéně nesmazatelnou stopu. Obecně je v uměleckém diskurzu vnímán jako jeden z prvních českých pop artistů, ale to by byla až moc velká zkratka. Od sedmdesátých let, kdy ještě působil v Ústí nad Orlicí se postupně zabýval akčním uměním, performancí a happeningy, později už v Hradci Králové sítotiskem, videoartem nebo počítačovou grafikou, ale i reklamní činností, když pracoval jako aranžér v oděvním domě DON nebo později navrhoval plakáty pro hradecký festival Jazz Goes To Town.
Pro širší publikum byla zřejmě nejviditelnější jeho spolupráce s legendou české hardcoreové scény Meat-House Chicago I.R.A., kteří vydali v letech 1991–1997 pět alb (vše u Indies) s jeho texty a grafickým obalem, a s performanční skupinou MAO (nebo také MAO-SKATE). Obě ideově vedl spolu s hudebním harcovníkem Petrem Vyšohlídem v devadesátých letech 20. století. Langer však vytvářel i „intimnější“ tvorbu, jak dokazuje například jeho sbírka Red Crab Migration (Druhé město, 2011), kde rozvíjel svoji vizuální poezii, kterou završil velkou knihou RESERVE, vydanou ovšem až po jeho smrti roku 2019. Raritou je i Langerův návrh na pomník zakladatele anarchismu Bakunina, který navrhl spolu s architektkou Andreou Benešovou, jež se po Langerově smrti chopila jeho odkazu a tuto monografii iniciovala. Kniha vychází za přispění Galerie moderního umění v Hradci Králové a skupiny jeho blízkých „pohrobků“, krypticky schovaných pod názvem Milan Langer Art Division Team.
Kolektivní práce, kterou Langer někdy až téměř despoticky inicioval a organizoval v intencích muže s imaginací, byla vždy jeho doménou. Do svých her byl vždy schopen zatáhnout spousty spřízněných duší nehledě na generace, takže se jeho umění dá považovat za kolektivní, i když on sám vždy hrál jako velký principál prim. Byl akčním režisérem mnohých akcí na svých vernisážích, i když některých už se ani sám neúčastnil. Vše pak sledoval z vedlejšího baru. K jeho blízkým spolupracovníkům v průběhu let patřili například Zdeněk Merta, Pavel Imrich, Ladislav „Had“ Svoboda, Mojmír Pukl, Radoslav Pavlíček, Miroslav Podhrázský, Libor Krejcar, Pavel Doskočil, Martina Hozová, Pavel Sůva, Michal Kindernay a mnozí další.
I jeho monografie, kterou držím v ruce, se nakonec stala kolektivní prací předních historiků umění jako Martina Vítková, která svým textem vytváří úvod do Langerova života a díla, nebo Petr Vaňous, jenž se zabývá metodami jeho práce a nazývá ho autorem-producentem, nikoliv umělcem v jeho stereotypním solitérním uchopení. Alexandr Peroutka dokumentuje jeho rané akční umění srovnatelné s tehdejší českou scénou, Lenka Dolanová se zaměřila na Langera jako autora pohyblivého obrazu a video-artu, hudební publicista Petr Ferenc zmapoval již zmiňované hudební aktivity a Radim Kopáč se zaměřil na Langerovu textovou tvorbu. Pro dokreslení umělcova činorodého života publikaci uzavírají texty jeho blízkých kolegů – Jaroslava Schejbala z pohledu šperkařiny a Michala Tošnera, aktéra projektu Victory Nox ADT – volného uměleckého sdružení, které coby „chovná smečka“ navazuje na Langerův odkaz. Na závěr jsou zařazeny vzpomínky jeho blízkých přátel. Za grafickou podobou výpravné monografie je pak podepsán Jindřich Max Pavlíček, Langerův dlouhodobý spolupracovník.
Kolektivní monografie tak zahrnuje téměř všechny Langerovy tvůrčí etapy od fotek z raných performancí přes sítotisky z devadesátých let až po počítačově manipulovanou grafiku z přelomu milénia, a je tak zásadním příspěvkem k uchopení Langerovy práce a zařazení do českém kontextu dějin umění. Tím byl splacen jeden velký dluh.
Jako epitaf Milana Langera by se dal jistě použít úryvek z jednoho jeho textu: „Jsem poslední indián, který létá.“ Howgh.
Ernesto Profen