Palác (volného) času je tematická výstava sestavená z děl sedmnácti současných českých a slovenských umělců v barokním zámku Troja. Zámek nechal postavit jako své letní sídlo u Vltavy hrabě Václav Vojtěch ze Šternberka. Se svou rodinou, přáteli a významnými hosty v něm trávil volný čas, naplněný večírky, koncerty, tancem, hostinami (po loveckých zábavách) anebo lenošením. Kurátorky Karla Hlaváčková a Veronika Janoušek Čechová nám pomáhají užívat si kulturu a zároveň přemýšlet o tom, jak odlišně trávíme svůj volný čas my.
Obrazy Terezy Zichové dávají do souvislosti časová období. Barokní okázalost připomínají vodníci, možná hraběcí sluhové. Jeden je oblečený v kabátci se vzorem žab, druhý má kabát zdobený klikatými čarami, a povídají si pod obrazem prostopášné ženštiny se šokující bílou kšticí, která má u obličeje modré plazy a šklebí se na ně. Na druhém díle elegán s oranžovými vlasy rozpráví s okřídlenou polonahou ženou. I její vlasy jsou zářivě oranžové, nohy má opeřené a místo chodidel má pařáty.
Sekce s historickými panely od Zbyňka Baladrána (Vlys, 2022) připodobňuje roli pracovníků (organizované lidské pracovní síly) ve starověkých civilizacích, řízených vůdci postavenými naroveň bohům, k roli zaměstnanců v korporátech. A protože se starověké kultury rozpadly, možná zpochybňuje i roli válečných finančníků (počítajících ekonomickou hodnotu) – nejprve ve vztahu k produktivitě a následně naprosté destruktivnosti.
V pokoji pro proletariát je instalován nábytek z české komunistické éry a na skříňce s poličkou plnou knih stojí televizor. Kvůli zelené pohovce si můžeme před televizi jednoduše sednout a odpočinout si při sledování Ztraceného případu Romana Štětiny (2014), video montáže ze seriálu Columbo. Montáž využívá záběry od prvních do posledních dílů seriálu a ukazuje scény, které nikam nevedou. Columbo jen dělá svou práci jako popletený detektiv, který shromažďuje stopy, řeší zločiny, dnem i nocí pilně pracuje a v průběhu času stárne. Mísí se tu sestříhané mezihry s Columbem, psychologicky matoucí přechody a snové sekvence ve stylu Alenky v říši divů, bez dialogu a s příležitostnou doprovodnou hudbou. Ručně vyšívané koláže Evy Volfové ve stejné místnosti zobrazují domácí práce: mytí nádobí, žehlení, věšení prádla nebo stírání podlahy.
Rukodělnou tvorbu coby volnočasovou terapeutickou činnost reflektují ručně barvené textilie, použité jako zástěny, od Julie Gryboś a Barbory Zentkové (Teabags on Eyelids II, 2022), i dokonalá keramika a díla naaranžovaná jako na oltáři. Je tu keramická váza, jedlé nádoby nebo perleťové stříbřité medailonky ovlivněné barokem, ale v halucinogenní pokřivené nebo tající podobě, která je v protikladu k ornamentální uhlazenosti samotného zámku. Díla vystavují jako barokní zátiší Johana Hnízdilová, Františka Malasková, Anna-Marie Berdychová a Nicolas Prokop.
Najdeme tu i dvě související videa od Petera Kolárčika: Šedá myška (2020) ukazuje umělcova otce, který na Slovensku staví neobvyklý zahradní domek, inspirovaný Řeckem. Peter mu pomáhá a ptá se ho na práci a koníčky. Peterův otec pokračuje v rodinné tradici, je elektrikář stejně jako jeho táta a stejně jako jeho děda. Chodí do práce, protože musí vydělávat peníze pro rodinu, ne proto, že by ho to bavilo. Ale taková práce mu umožňuje mít od půl třetí odpoledne volno na koníčky (vysněné projekty). V jednu chvíli, když Kolárčik fotografuje zahradní projekt, zavolá z okna matka: „A ty i pracuješ, nebo jenom fotíš?“ Později Kolárčik na videu nazvaném Robota (2024) odpovídá písní, v níž se ptá, jaká práce čeká na absolventa umělecké školy ve věku umělé inteligence. Co bude dělat? Půjde do práce. „Roboti si kreslí obrázky, aby umělci mohli chodit do práce,“ zpívá. Ale měl by vědět, že pro umělce není „práce“ dřina, ale hravý život. Toto poznání zkoumá i uskupení ping pong ping, které vybízí ke hře (na pingpongovém stole), ale bez soutěžení.