11. 5. 2022 – 19. 6. 2022
Dům pánů z Kunštátu, Brno
Kurátor/ky: Vladimír Havlík, Pavlína Morganová, Jana Písaříková
Bylo jasné, že vytvořit ucelenu retrospektivní výstavu svérázného konceptualisty, literáta a performera Milana Kozelky (1948‒2014) nebude nikterak jednoduché, protože v podstatě není moc co vystavovat. Zbyly po něm především „náčrtky“ k performativním instalacím a dokumentární fotografie akcí z přelomu normalizace 70.‒80. let, kdy se s vervou věnoval akčnímu umění. Principem tvorby tehdy byl samotný proces události, nikoliv výsledný produkt. Tím měla být manifestována pomíjivá povaha lidského konání a nemožnost spoutat kreativitu mezi zdmi galerie, kterou tehdy okupovali prorežimní „umělci“. Nejznámějšími jsou jeho bodyartové akce Kontakty z let 1979‒80: Chůze proti proudu, Stání v peřejích nebo Zavěšení, v nichž se usilovně potýkal s divokým vodním živlem šumavské řeky Vydry a hraničními možnostmi své tělesnosti, což ho dle očitých svědků stálo téměř život. Někdy však chybí jakýkoliv záznam akce, a tak není ani jisté, zda vůbec proběhla, nebo byla jen naplánovaná a zůstala na papíře v podobě konceptu. Mýtus autora tím ale nic neztrácí, spíš naopak.
Kozelkova putovní výstava Na cestě – On The Road na přelomu května a června tak dorazila z Chebu, Ústí na Labem do Brna, kde všude kdysi Kozelka strávil několik let svého až freneticky aktivního života. Stejně jako v rodných Karlových Varech, Praze, Olomouci nebo Hradci Králové (v okruhu kolem obdobně činorodého solitéra Milana Langera), kde se paralelně zjevoval coby český následovník beat generation a neúnavný věrozvěst nových forem umění, jež jako pilný autodidakt bedlivě studoval, ale i překládal hlavní teoretické práce. I když pro tehdejší socialistické úřady byl jen výtržník, potížista a příživník, za což si odpykal i několik let ve vězení, které bylo ‒ jak sám říkal ‒jeho Harvardem. On sám by zřejmě o příliš omezující nálepku beatnika nikterak nestál. Přesto, kdo jiný než on ji naplnil až do hořkého dna, když většinu svého nonkonformního života a neustálého opouštění rodinných vazeb přebýval stále na cestě, často bez peněz, po známých či všelijakých alternativních komunitách.
V Kozelkově mnohovrstevnaté tvorbě ale přece jen najdeme i pokusy o tradiční výtvarné artefakty, které na výstavě byly zastoupeny grafickými cykly: strukturální schémata, grafické partitury, archetypální místa nebo překvapivě meditativně laděné rágy, kde se snažil neustále držet krok se světovým děním. Dle jeho zachovalých konceptů byly zrealizovány instalace, kde hrají hlavní roli přírodniny: hlína, dřevo a kámen, v nichž pro změnu reagoval na dobový land art, stejně jako ve svých lesních izomorfních kresbách z větví a provazů, které byly zpřítomněny pouze na fotografiích. Vítanou intervencí ‒ obvykle osaměle ztichlé výstavní síně – byly technicistní zvukové instalace (blízké hnutí Fluxus) s předčítáním fragmentů textů z prastarého rádiového reproduktoru či podprahový tikot budíku, odpočítávajícího zbylé minuty života nebo čas do brzkého výbuchu.
V rámci pochopení jeho práce je dobré připomenout, že záhy po sametové revoluci Kozelka hodil za hlavu své dřívější napojení na undergroundovou scénu a politický disent, které striktně odmítl hned po jejich „vítězství“ v roce 1989 jako nový establishment. Opět se tak se svou neklidnou povahou konfliktního bouřliváka zařadil ke kritické opozici proti nově zavedenému neoliberálnímu řádu, který mnoho jeho uměleckých souputníků typu Milana Knížáka naopak vyneslo do vlivných akademických pozic. Kozelka tak brojil proti umění, které po západním vzoru začalo „prostituovat“ s režimem či komercí a jako by zapomnělo na svou primární diverzní a iniciační funkci ‒ dle jeho vlastních slov ‒rozbíjet dogmata a zpochybňovat tabu. Nikoliv plnit pouhou roli estetického pozlátka pro spekulace movitých snobů, nemající často o hodnotě umění ani páru, pouze o jeho tržní ceně.
Neméně důležitá byla i Kozelkova literární činnost, která byla na výstavě zastoupena čtenářským koutkem s jeho publikacemi. Z pestré plejády jeho titulů lze vypíchnout knihu povídek Život na Kdysissippi (2008), v níž nešetří a bez skrupulí paroduje panoptikum známých i méně známých osobností předlistopadové „druhé kultury“ jako Václav Havel, Ivan M. Jirous nebo Egon Bondy. Obdobně se pak popasoval i se světovým osobnostmi v Manhattanském deníku (2012), který zhodnocuje jeho návštěvu Ameriky. Později dostal šanci edičně sestavit pro nakladatelství Votobia sérii antologií lokálního neoficiálního umění, které mělo postupně zmapovat celou republiku. Nakonec ale zůstalo jen u tří dokončených svazků, jež zde byly rovněž k nahlédnutí. V tomto úsilí by jistě stálo za to pokračovat v jeho stopách.
Na přelomu milénia Kozelka svou tvorbu výrazně politizoval a radikalizoval svoji rétoriku i výrazivo. Sám sebe označoval za radikálního anarchistu, což jen podtrhuje jeho roli „pražské spojky“ německých levicových radikálů RAF z dob hlubokého socialismu, které prý dokonce představil historikovi umění Jindřichu Chalupeckému. V nultých letech pak přednášel na téma umění a politika a napsal i dvě sbírky „politických básní“ Semeniště zmrdů a Teteliště zmrdů, vydané v roce 2012. Ty však časem trochu ztratily na své údernosti, když některá jména tehdejší politické garnitury skočila v propadlišti dějin.
Jeho politicko-aktivistickou tvorbu pak na výstavě dokreslovalo video Kokot Kalousek versus Piráti, zachycující Kozelku a Ivana Bartoše jako členy tehdy se rodící Pirátské strany, v diskuzi před sněmovnou s podnapilým politikem, který se jim podepisuje – kokot. K vidění byl i videohappening s názvem „Poslední zvonění ‒ meeting Islámské strany virtuální artokracie“ (obě videa jsou z roku 2010), kde se Kozelka dotkl ožehavého tématu vzestupu islamizace, když ještě nebylo tolik exponované jako o několik let později. Možná škoda, že na výstavě chybí jeho legendární přednáška z galerie Sam83 z roku 2011, kde se sobě vlastním jízlivým humorem analyzoval český galerijní provoz za socialismu a za kapitalismu, ale i subverzní smysl umění vůbec. V ní kritizuje „mafiánsko-kurátorský“ systém a nespravedlivé přerozdělování subvencí, dle pravidel „ruka ruku myje“. Přednáška je rovněž přístupná na platformě youtube a je v lecčems aktuální dodnes. Kozelka tak byl výrazným zastáncem transformativní síly umění, které by měl vést k zásadní společenské proměně, tak jak se o to pokoušel Debordův situacionismus či vídeňský akcionismus, k nimž měl svým radikálně nekompromisním přístupem velmi blízko.
Na Kozelkově retrospektivě nechyběly ani jeho satirické pseudoreklamní a volební slogany. Došlo i na digitálně manipulované, politicky nekorektní koláže Podvratné mýty, vytvořené spolu s jeho tehdejší přítelkyní Andreou Lexovou, kterými do jisté míry předběhli dobu internetových memů, i když jsou svou politickou adresností leckdy poplatné své době.
Detailnější informace je možné načerpat v doprovodném katalogu a biografii Svázáno do Kozelky (Větrné Mlýny, 2020), editované trojicí kurátorů výstavy. Kromě pečlivé dokumentace Kozelkovy tvorby obsahuje i memoáry ze života, bujarých večírků či hospodských sedánků, sepsané jeho přáteli jako Miroslav Vodrážka, Petr Štembera, Jan Mlčoch nebo jeho „dvorní“ fotograf a archivář Vladimír Meistr, díky němuž se dochovalo mnohé z Kozelkovy neutuchající činnosti.
Jistým paradoxem může být, že Milan Kozelka galerijnímu prostředí v určité době zdárně unikal, protože jeho cílem bylo přenést principy umění na ulici a do běžného života, nikoliv jen na čas zaplnit prostor pověstné „bílé krychle“ v elitářsky vyhlížejících galeriích, což se dnes postupně mění. Nyní se do nich sedm let po jeho smrti nakonec opět navrátil. Zda by ho to potěšilo nebo by raději ztropil nějaký exces, se můžeme jen domýšlet. Každopádně legenda věčně provokujícího rebela české umělecké scény jménem Milan Kozelka žije dál. Ironií osudu je, že jeho skromný hrob je dnes v těsné blízkosti opulentního hrobu Karla Gotta…