Šílenec ze Strakonic

Bohém, dobrodruh, světoběžník, tak trochu i provokatér a exhibicionista s bytostnou potřebou umělecké i lidské svobody. Ale JIŘÍ MÁŠKA (nar. 1955) je především vynikající malíř a výtvarník používající naprosto specifickou osobitou techniku. Pochází z jihočeských Ražic a jako emigrant se tvorbou prosadil především v USA. Žije střídavě na honduraském ostrově Roatan, kde má pivovar a pirátskou loď, a ve Strakonicích, kde provozuje hospodu U Zborova.

silenecZačneme od samotného začátku tvého malování – jak to bylo?
Jako první mě učil hluchoněmý malíř Říhánek z Prácheňska, po stěhování do Strakonic akademický malíř Rejžek. Pak jsem udělal zkoušky do Prahy na čtyřletou grafickou školu, a když jsem se z ní ve dvaceti vrátil, šel jsem do Českých Budějovic. Dostal jsem místo šéfa propagace v Parku kultury a oddechu. Se Štěpánem Marešem, Bohoušem Švecem, Přemkem Vranovským a dalšími jsme založili skupinu básníků, malířů a sochařů – opozici proti tomu, co dělali socialističtí umělci. V roce 1983 jsem si to na naší třetí výstavě pohnojil. Před koncem války sestřelili nad Budějovicemi amerického pilota Boba Whiteheada. Komouši mu hrob odstěhovali na malinký hřbitůvek, aby si ho nikdo nevšiml. Namaloval jsem trošku abstraktní obraz Zde leží americký pilot, který také položil život za moji svobodu. Ráno kriminálka, půjdete s námi a byl jsem 24 hodin v kleci. Každé dvě hodiny mě přivedli před chlapíka, držel moji občanku, pleskal si s ní o ruku: „Tak nám to řeknete?“ A co vám mám říct? Tak nic, nazpátek a za další dvě hodiny: „Už jste si to rozmyslel?“ Takhle to dělali šestnáct hodin. Pak už měl vztek a povídá: „Proč jste namaloval toho amerického zločince?“ Až teď mi došlo, že tam sedím kvůli obrazu! Já mu říkám – podívejte, ten mladý Američan také položil život za moji i vaši svobodu, jako ten Rus. A on: „Držte hubu! Odveďte ho!“ Za dvě hodiny mě zavolal: „S kým spolupracujete – CIA, FBI?“ Nakonec mi uvěřil, ale abych si došel do práce pro věci, že tam jsem skončil. Do čtrnácti dní že musím někam nastoupit, nebo mě zavřou za příživnictví. Začal jsem obcházet grafická studia a všude mi řekli, že to vědí a že už mě nemůžou vzít. V Díle mi řekli: „U nás už nedostanete nic. Nám to zakázali, je nám to líto, ale nemůžeme.“ Tak jsem skončil jako hrobník. Peníze výborné, ale neměl jsem si tam s lidmi o čem povídat a začalo mě to ubíjet. Až jsem jednou v hospodě potkal člověka a ten že mají u Budějovic hospodu ve vesnici Homole a nemají do ní koho dát. Tak jsem nastoupil a za rok za mnou přijeli, že jsem to vedl dobře a že mě potřebují do jiné hospody.

Už jsi prodával svoje obrazy?
Přes Dílo jsem předtím dělal hodně plakátů i obrázky a samozřejmě jsem prodával i hodně soukromě, o tom nikdo nevěděl, tak to dělali všichni. Žil jsem si výborně, v pětadvaceti jsem měl obrovskou káru Chryslera 180 a barák. V té době jsem maloval podobné věci jako teď. Začal jsem realismem, pak jsem dělal surrealismus a začínal jsem nacházet prvky abstraktního umění. Našel jsem se vlastně až tehdy, když jsem odcházel z Československa. Do hospody ke mně chodil jeden mladý policajt z pasového oddělení, miloval auta. Svezl jsem ho, půjčil jsem mu to a pak jsem se mu svěřil, že bych se chtěl podívat do Vídně na tři dny na závod Formule 1. A on: „Dej mi pas.“ A za týden mi ho přinesl i s doložkou. Měl jsem krásný starý barák se starožitnostmi a nemohl jsem nic prodat, ani to říct rodičům, manželce, nikomu. Nechal jsem tady kluka a ženu. Miloval jsem je, ale víc jsem nenáviděl komunisty. To rozhodování bylo strašné. Říkal jsem si – oni mě zavřou, zničí, totálně mě zlikvidují. Když budu pryč, aspoň budu moci pomáhat. Když jsem přijel v Chrysleru na Dolní Dvořiště, čúrky mi tekly po zátylku, ale dělal jsem kliďase. Když odsunuli závoru, na rakouskou hranici bylo asi 300 metrů. Přijel jsem tam, vystoupil jsem a teď tam vidím ty kretény, jak mají samopaly a hvězdy a stojí a koukají, a já řval: „Vy svině!! Už nikdy!!“Rakušáci se tlemili a řekli mi, abych jel rovnou do Treiskirchenu. Tam mě přidělili na Eldorádo, do nejdrsnější skupiny lidí v celém lágru. Češi každý večer chodili s řetězy na černochy, strašlivě se tam chlastalo… Zašel jsem za šéfem lágru a říkám, že jsem výtvarník a chci se připravovat, že potřebuju klid, chci něco dělat. A on: „Já vím. Tak já vás přidělím do Ramsau.“ Tam jsem přečkal šest měsíců, pak jsem odletěl do Ameriky. Byl pohovor a já jsem koukal jako blázen, protože ti Američani už věděli všechno, co se stalo kvůli obrazu amerického pilota. Říkali: „Lidi, jako jste vy, potřebujeme.“ Tady jsem dostal dva a půl roku za opuštění naší krásné vlasti.

silenec2Myslíš, že ti to i pomohlo? Že tě komunisti zbavili možnosti dělat to, co umíš nejlépe?
Možná, že jsem začal dělat drsnější věci a víc to, co jsem chtěl já. Třeba mi řekli, že nahý Adam by měl mít trenýrky. Uvědomil jsem si, že to říká šéf Díla, a když mu řeknu, že je idiot, neprodám tady ani lopatu na uhlí. Ale to, že jsem pak utekl, uvolnilo daleko víc energie a už jsem se nebál dělat cokoli.

Platilo i pro tebe – když se domluvíš a něco umíš, je to snadnější? Přijalo tě to prostředí?
To tě nepřijme jen tak, byl to boj. Musíš ukázat, že něco umíš, ale musíš dostat příležitost. A když nemáš peníze, tak ji nedostaneš. Svůj život v USA jsem spojoval především s malováním, ale když jsem tam přišel, říkal jsem si, že musím rychle vydělat nějaké peníze, abych si mohl založit firmu, malovat a dělat svoje věci. Všichni říkali – jdi na Aljašku na rybářskou loď. Vyděláš velké peníze, ale dělá se sedm dní v týdnu šestnáct hodin denně. Tak jsem šel a bylo to to nejtvrdší, co jsem kdy zažil. Chlapi jako hory tam za deset dní plakali a volali domů tatínkovi, aby jim poslal na letenku. Já jsem chtěl taky volat, ale neměl jsem komu. Nakonec jsem tam zůstal půl roku. Přivezl jsem si v hotovosti asi 17 tisíc dolarů, v roce 1984 to bylo hodně peněz. Koupil jsem si všechno pro svoji tvorbu, a protože mi vláda jako emigrantovi nabídla, že mi zaplatí vysokou školu, šel jsem ještě do Evrett College ve státě Washington k profesoru Hansenovi do ateliéru malířství. Přes den jsem měl školu a večer jsem dělal svoji firmu. A právě on mi udělal první výstavu v Evrettu, pak v Seattlu v Jackson Street Gallery, pak v New Yorku v Ariel Gallery a dál se nabalovaly další galerie.
A najednou napsal Manhattan Arts Magazine: „Šílenec z Československa! Je to blázen, dělá novou generaci umění, něco nového a jiného!“ Já si to nemyslím. Pak jsem začal dostávat nabídky a šlo to samo. Dodneška do New Yorku prodávám ročně nejvíc obrazů. Otevřel jsem si v Seattlu galerii Maska International na nejlepším místě na Pioneer Square a tam jsem pořádal nejen výstavy svoje, ale i lidí, o kterých jsem si myslel, že jsou dobří.

Pak přišla revoluce…
V roce 1991 na Vánoce jsem to jel očíhnout a začínalo to vypadat dobře. Mně se v podstatě v Americe až tolik nelíbilo. Miloval jsem starou Ameriku, hippies, a najednou jsem zjistil, že se z toho stává policejní stát. Říkal jsem si, že to není možné, že jsem odtud utekl a tam je to samé, co tady. Vrátil jsem se a doufaljsem, že se to tady uvolní, že potrestáme komunisty a bude tady normální svobodná kapitalistická společnost. Ve Strakonicích jsem si koupil barák, totální ruinu, začal jsem podnikat tady a dál jsem maloval. Najednou jsem zjistil, že na tom okresním úřadě sedí pořád stejní bolšáni. V roce 1997 nastoupil soudruh Zeman a byl předsedou vlády. Říkal jsem si, že to snad není možné, že mám smůlu, táhnou se za mnou jako červená nit. Tak jsem řekl, že s těmihle psychopaty já tady nebudu.

silenec3Takže jsi začal hledat jinou zemi…
Byl jsem už starší pán, takže určitým cílem bylo moře a teplo a aby tam nebyli bolšáni a socialisti. První jsem zkusil Seychely, nejkrásnější ostrovy na světě. Tam ale smí podnikat jenom pan prezident a jeho třicet kamarádů. Vždycky jsem se ptal: „Co pro mě uděláte, když tady budu podnikat a budu investovat peníze?“ Na Seychelách mi řekli: „Nic. Vy tady nebudete moci podnikat. Když si koupíte domeček, lehnete si do houpací sítě a budete se koupat, kouřit doutníky a chlastat, to jste vítán. Ale na vydělávání peněz jsme tady my.“ Pak jsem zkusil Filipíny, byl jsem ve Vietnamu a v Číně, tam jsou komouši, pak Tunisko, Maroko – to pro mě není, to jsou islamisti, od kterých člověk neví, co může čekat. Pak Karibik – Belize, Guatemalu, Honduras, Panamu, všechno skvělé země. V Hondurasu jsem přišel, všichni se ve státních kancelářích usmívali, všichni měli koku pod jazykem. Řekl jsem, že chci podnikat s pivem a oni: „To je výborný! Budeme chlastat! A ty máš deset let daňové prázdniny! Všechno můžeš dělat!“ Mimochodem, Honduras dodržel všechno, co slíbil. Tady jsem všechno prodal až na barák a jel jsem. Problém byl, že když jsem ochutnal jejich pivo, okamžitě jsem ho vyplivl. Tak jsem se rozhodl postavit tam pivovar. A všichni pořád říkali, že tam byli piráti – Henry Morgan, Jean Lafitte, John Coxon – ale po pirátech nikde ani stopa, Kožený na Bahamách… Podle starého nákresu z londýnské knihovny jsem během čtyř let postavil pirátskou loď, stálo to 750 tisíc dolarů, a na té tam vozíme turisty. Děláme šou, jsou tam čeští šermíři, máme i nabídku levného znásilňování. Za sto dolarů si žena může vybrat kohokoli z posádky, ale bohužel to ještě nikdo nevyužil.

Jaká je tvoje zkušenost s Čechy v emigraci?
Narazil jsem na spoustu Čechů a většina se začne po čase pomlouvat. Tvoří se skupiny a jedna nemá ráda druhou, pomlouvají se a závidí si. Individuálně jsem se v USA spřátelil s Čechem, boxerem Ivem Fronkem, se kterým jsme v Americe třikrát skončili v base. Poprvé jsme pili pivo venku, to nám říkal soudce: „Pánové, možná jste slyšeli, že je tady největší svoboda na světě, aleaž zase taková svoboda tady není.“ V Idahu nás zavřeli za malé plavky, Ivo měl takové miniaturní. Potřetí jsme šli ožralí v Seattlu na diskotéku, nechtěli nás tam pustit, zavolali jsme policajty a ti odvezli nás. Pochopil jsem, že se v Americe spravedlnosti nedovolám, tak jsem byl klidný a už jsem je provokoval jenom přes obrazy. Jednou přišla druhý den po výstavě FBI. Dostali oznámení, že to je protiamerická akce. Měl jsem tam obrazy George Bush je kretén, i když mě zavřete, Dan Quayle kouří marihuanu, Typický americký policista – idiot, ale oddaný. Někdo zavolal a přišli dva, kteří vypadali naprosto stejně a na první pohled to byli policajti. Pustil jsem je dál, ukázal jsem jim ty obrazy a odvolal jsem se na První dodatek americké Ústavy. Oni že mám pravdu, že tedy OK, ale že mám u nich už velký záznam, poděkovali a odešli. Tím to skončilo.

silenec4Jsi autorem velmi specifické výtvarné techniky. Můžeš ji přiblížit?
Zkoušel jsem všechno možné. Když jsem před emigrací maloval ten obraz amerického pilota, začal jsem používat prášek na praní a latex. To jsem míchal a dělal struktury a do toho se nechají vložit třeba hřebíky jako trnová koruna, můžeš do toho nasypat semínka třeba slunečnice, můžeš tak udělat cokoli. Pak jsem to samozřejmě trošku zdokonalil. Používám i vodové barvy, tempery, olej, akryl a pak to lakuju. Každá z těch technik ti umožní něco, co ti ta druhá neumožní. Proto to mixuju a říkám tomu kombinovaná technika. Proto někteří lidé pořád nevědí, jak to dělám.

Jak vzniká tvůj obraz? Co je první?
Žádné stimuly – žádné drogy, žádný alkohol. Tak to nefunguje. Musím dostat nápad. Někdy zůstane stejný, někdy se změní, ale ne úplně, k něčemu během malování třeba dojdu. Někdy hraje určitou roli i náhoda. Ale tu musíš analyzovat, najít ji a dokázat ji tam dát. Ale jinak házím s obrazy, kopu do nich, mlátím do nich kladivem a plivu na ně… Můj obraz vypadá, že je abstraktní, ale když přijdeš blíž, uvidíš, že je tvořený z realistických prvků. Musíš se na to naučit koukat. Víš, já jsem člověk, co si dá cíl a pak si ho splňuje. Jako jsem si splnil pivovar a loď, tak si splňuju i to, co chci dělat v tvorbě. Odmalička jsem psal verše. Teď jsem začal psát pohádky pro děti a veliký, drsný román, jmenuje se to Gangsteři z Vatikánu. Už mám 400 stran. Do konce roku bych ho chtěl dokončit i s mými ilustracemi – a bude to silné kafe.

Prosadil ses v zahraničí. Co bys poradil českým výtvarníkům, aby tam uspěli?
Především si tě někdo musí všimnout, nějaký agent, který tě umí prosadit, zná správné lidi a umí zmáčknout správné knoflíky. Za dvacet procent udělá výstavu, k tomu udělá program, propagaci, dostane tědo médií… Tady jsou určitě dobří výtvarníci a malíři, ale nevědí, jak na to. Já radím jako to první nafotit co nejlepší digitální snímky a poslat je s popisem a s životopisem agentům do ciziny. Když jeden kývne, může se ti úplně změnit život.

Neobvyklými názvy svých obrazů chceš podnítit představivost?
V Americe názvy měním, tam je musíš upravit, aby lidi rozuměli. Když dám název Jánošík se ani Koziny nebojí, tak neznají ani jednoho. Ale důvod je určitě ten, aby o tom lidi začali přemýšlet a začali to tam hledat. Třeba Poslední skok Horymíra aneb přišel o všechny peníze v kampeličkách, to se musí lidi začít snažit. Nebo Paní Usáma bin Ládinová se strašně nasrala a převzala letecký provoz nad Houstonem. V mých obrazech zabrušuju do české historie, do světové historie – třeba Ikaros a Daidalos se ožrali na Zborově a při letu nazpět si spletli letové hladiny nebo Rádci královny Kleopatry se smlouvají s ďáblem na postupu proti Římanům… Myslím, že výtvarník by měl být zrcadlem doby, měl by nastavovat zrcadlo společnosti, měl by komentovat věci, které se děly nebo dějí a možná i budou dít. Třeba Marťani hledají Jiřího Paroubka, chtějí ho odvézt do psychiatrické léčebnynebo Sobotní výjezd parlamentu na Vysočinu aneb kreténi se zase ožerou. Určitá míra politické angažovanosti v umění nevadí. Politika je součástí naší země a našeho života a my se k tomu musíme vyjadřovat. Jestliže politiky necháme dělat, co budou chtít a nebudeme si z nich dělat legraci, skončíme špatně. Kritizuji, ale třeba i pochválím, třeba Pan prezident Klaus bojuje s Evropskou unií.

Máš vůbec české občanství?
Mám, ale nejsem tady trvale žijící. Jsem devizový cizozemec, nejsem tady daňový subjekt, leda bych tady pobýval 183 dní v roce, a to si dávám pozor. Mám trvalé bydliště v Belize a tam se daně neplatí. Jinak jsem honorární konzul Conch Republic, protože jsem se v Belize ožral s předsedou vlády. Ten stát, ostrůvky pod USA ještě neuznalo OSN. Jinak doma se cítím být v Hondurasu na ostrově, ale tady jsem vyrůstal, děda byl Čech, táta byl Čech, já jsem a vždycky budu Čech, moji synové jsou Češi, to nechci měnit.

Jiří Máška společně se sochařem Tomášem Havlíkem vystavuje v prostorách čítárny Unijazzu. Vernisáž 9. září je současně akcí Strakonice v Republice představující tvorbu vznikající ve Strakonicích.

Viz www.maskaart.com.
Foto archiv

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *