Vystavující: Jakub Choma, Anna Slama & Marek Delong, Marie Tučková, Jiří Žák, Pracovní skupina pro výzkum mimosmyslové estetiky (Jan Kolský, Vojtěch Märc, Matěj Pavlík a Peter Sit), Alma Lily Rayner.
Zahraniční hosté: Pauline Boudry a Renate Lorenz
Kurátorky: Veronika Čechová, Karina Kottová
Pozvání od Společnosti Ceny Jindřicha Chalupeckého k reflexi poslední výstavy finalistů této ceny pro mě obnášela cestu z Ústí nad Labem do Ostravy, deset hodin strávených ve vlaku během dvou dnů. S radostí jsem využila jako jednu z mála možností nahlédnout přímo a naživo do jinak veřejnosti uzavřené instalace v monumentálním prostoru s bizarní 90’s fasádou bývalé haly Bauhausu, se svými 5 000 m2 sloužící dočasně instituci galerie Plato.
Výstava, jejíž zahájení proběhlo pouze online, stále v naději čeká na své zpřístupnění alespoň na zlomek času svého trvání, které je plánováno do konce února. S rozsáhlými komentovanými prohlídkami a rozhovory s umělci, stejně jako zpřístupnění samotných děl nebo jejich dokumentace, jimiž byla přehlídka online pečlivě prezentována, se však fyzický zážitek pobytu uvnitř děl, nebo v jejich bezprostřední blízkosti, nedá srovnávat. Zážitek to byl o to intenzivnější, vezmeme-li v úvahu, jak málo výstav a jiných kulturních projektů jsme v poslední době měli možnost osobně navštívit.
Hned při vstupu se divák ocitne přímo v instalaci působící bezbřeze a velkoryse. K takovému vyznění celé výstavy, ale i jednotlivým dílům, dopomohla neohraničenost a absence jakékoliv architektury výstavy, tradičních „kójí“, kde se autoři odděleně prezentovali v předchozích ročnících Ceny. Dalším bezprostředním dojmem silně působila i různorodost přístupů a uměleckého jazyka každého z vystavujících. Nejen proto je odmítnutí vyhlášení vítěze, které se rozhodli finalisté společně vyslovit, sympatickým gestem. Rozhodnutí, částečně inspirované podobnými postoji soutěžících v nedávné minulosti např. v rámci Turner Prize, nebo u Ceny Oskara Čepána, poháněla snaha vyvolat veřejnou diskusi a potřeba usměrňovat tendence uvnitř uměleckého světa od rivality blíže k pospolitosti, komunikaci a kolegialitě.
Asi nejvýrazněji prostor ovládl Jakub Choma svou divokou trashovou instalací roztroušenou v ostrůvcích jakýchsi pomníků blíže nespecifikované činnosti. Materiálově založená, vizuálně podmanivá zákoutí nesoucí stopy zuřivé akce burcují v divákovi emoce, které mohou působit rozporuplně. Pokleslost materiálů a jejich ledabyle se tvářící skrumáže kontrastují s místy mistrným řemeslným zpracováním a inovativními technologickými řešeními. Je zde cítit, jak se Choma dostává zase o nějaký krok dál ve své dlouhodobé snaze vystupovat za hranice možností malby, která mu ale pořád slouží jako prvotní východisko, bezpečný domov, mateřská planeta, odkud nás bere na exkurze po spletitých trasách šněrujících vesmír jeho emocionality a intimity vnitřních procesů. Svůj posun stvrzuje i na záznamu několikafázové performance, při níž zasahuje do samotné instalace a reaguje s ní, ve stavu podobném změněnému vědomí se potácí obrazy vlastního nitra a hledá způsoby, jak skrze ně uchopovat svět.
Jiří Žák potěšil uceleností výrazu i témat tří vystavených děl, která vznikala původně v rámci různých projektů realizovaných v loňském roce. Krátké experimentální filmy v sobě kombinují vysoce estetický zážitek a navzdory závažným tématům, jako je historie československého zbrojního průmyslu a souvisejících obchodních vztahů, sem dostává i silně poetické momenty a linie osobních prožitků. Místy více dokumentární, občas s převažujícími prvky divadelnosti, nebo filmové abstrakce, strhují Žákova videa diváckou pozornost, jako by se sám stával očitým svědkem vyprávěných příběhů.
Výtvarné zpracování a vyzývavá fyzičnost společného díla Anny Slámové a Lukáše Delonga nás provádí magickým světem pohádkového spektáklu. Autorská dvojice se otevřeně hlásí k určitému tendenčnímu proudu založenému na specifickém druhu vizuality, ale i výpovědi, kterou tyto čarodějné objekty a příběhy zračí. Ačkoliv jim nelze upřít výtvarnou podmanivost a lákavou tajuplnost, ve výsledku kontext, ze kterého vychází, způsobuje dojem smutné vyprázdněnosti „instagramového umění“ a v duchu vyvstávají otázky, zda je něco, co vytváříme proto, abychom napodobili estetiku, jíž přetéká nabídka našeho insta feedu, nutné nazývat uměním.
Fascinace věcmi, které se vymykají každodenní zkušenosti a možnosti dokázat jejich existenci jsou pouze omezené, prostupuje také dílo Pracovní skupiny pro mimosmyslovou estetiku. Autoři se systematicky orientují na jevy, které můžeme zažít pouze mimo komfort a bezpečí naší racionality. Práce s archivem tématu psychotroniky a experimentální zpracovávání pseudo-vědeckých poznatků vyústila ve dva video eseje, jejichž tématem je proutkaření. Těžiště instalace autoři vnímají v balancování mezi vědními obory a světem umění, kam se oblast psychotroniky podle nich spíše přibližuje.
Ze svých dvou nejsilnějších poloh – audio performancí ve spolupráci s pěveckým sborem a dlouhodobě zpracovávaného tématu vlastní identity vnímané skrz osobní a rodinné vztahy často pasírované přes digitální rozhraní – v kruhu ručně háčkované pavučiny archetypálních motivů za doprovodu zhudebněných textů komponuje Marie Tučková dílo, které je prostorem sdílení, pozváním k nové kolektivitě, zpovědí i poselstvím. V propojení fyzického ohraničení prostoru a jeho ovládnutí vokálními kompozicemi vzniklo silové pole, kde lze na čas ztratit sebe sama a znovu se nalézt lapený v autorčině světě.
Alma Lily Reiner, která z osobních důvodů přestoupila z předloňského ročníku, využívá prostoru galerie, ale i prostoru mediality dané přehlídky k tomu, aby se pokusila vytvořit otevřenou platformu ke sdílení traumat spojených se zneužíváním, bezpečný a otevřený prostor pro vzájemnou podporu a edukaci dotčených osob. Znovu se tu setkáváme s formátem podřizujícím možnosti umění účelům dorovnávání nedostatečnosti některých systémových nastavení naší společnosti, což je tendence v současném umění, která má potenciál umění dále transformovat potřebným směrem v kategoriích užitečnosti, udržitelnosti a solidarity.
Foto: Společnost Jindřicha Chalupeckého / Tomáš Souček