Zralý čtyřicátník Yoan Armand Gil, alias Arsène Tryphon, se narodil ve východní Francii, téměř na hranicích s Německem, svedl ho ale jih. Vystudoval uměleckou akademii v Nîmes a v nedalekém Gajanu má dnes svůj ateliér. Výtvarník, sochař, filmař, hudebník ve svých perforacích, kresbách či kolážích nezapře přímý vliv snového surrealistického světa, hravé dadaistické poetiky a tvořivého zmatku hnutí Fluxus. Hojně vystavuje a je spoluzakladatelem nakladatelství Venus d’ailleurs.
Letos uplyne 100 let od vydání Surrealistického manifestu. To jsou čtyři generace. Jaké je postavení surrealismu ve Francii dnes?
Nepovažuji se v tomto směru za odborníka, ale po smrti André Bretona došlo v roce 1969 v surrealistickém hnutí ke krizi, o které se u nás málo ví. Současná velká výstava probíhající v Centre Pompidou (a ani žádná výstava předtím) se o této epizodě nezmiňují. S jistou mírou zjednodušení je oficiální historie prostá. Surrealismus zemřel spolu s André Bretonem. Na tom, co bylo „potom“ a „jinde“, již nezáleží. Ale skupina umělců a spisovatelů, kteří v hnutí pokračovali, obnovila kolektivní surrealistickou činnost vydáváním Bulletinu de liaison surréaliste. A v roce 1976 vyšla kniha La Civilisation surréaliste, kterou připravil Vincent Bounoure a v níž se sešla celá řada autorů. Tak se začala psát historie hnutí „po Bretonovi“.
Surrealismus či přesněji řečeno surrealistická praxe, abychom tuto tvorbu oddělili od „surrealistického hnutí“, již napříště neměla přímou genealogickou linii. „Původci“ již dnes, až na několik výjimek, nejsou mezi námi. Také je třeba zdůraznit, že surrealismus je sám o sobě anarchistický. Otázky vymezených území, dědictví, vlastnictví a autority se mohou snadno proměnit v opak, setkáme se s farizeji, strážci chrámů, revolucionáři, glosátory, disidenty, pomýlenými, módními oběťmi…
Na druhou stranu se však řada surrealistů, kteří hnutí opustili, ať už předtím, nebo později, a již se přesto nikdy neodchýlili od surrealistického nadpřirozena, vydala vlastní cestou. Podle mého názoru zanechali v myslích lidí trvalou stopu. Zmiňuji alespoň Annie Lebrunovou a Sarana Alexandriana.
Neměli bychom podceňovat ani „funkční“, „nadčasový“ charakter surrealistických děl, jež nepřestávají rozšiřovat a obohacovat pohled. Obecně lze říci, že surrealismus měl trvalý dopad na umění a život a jeho vliv na proměnu vnímání byl větší, než bychom si na první pohled mohli myslet. Lze se s ním setkat všude, a to i v tom nejhorším. Užívání pojmu je hojně zneužíváno v médiích, kde je synonymem pro neskutečné, absurdní, neuvěřitelně hrůzné… Kupodivu v sobě vždy nese negativní či pejorativní nádech. Nikdy neodkazuje k tomu, co surrealismus ve skutečnosti je.
Nicméně pořád se můžeme setkat s umělci, kteří, někdy zahaleni, jindy tvoříce více v undergroundu, stále sní svůj sen, jenž vzdoruje „doslovnosti“, aby lépe zachytil „ducha“. Podle mne jsme postupně prošli od surrealistické kultury přes surrealistické souhvězdí, abychom se nyní octli v surrealistické mlhovině…
Kdybyste měl vyzdvihnout surrealistické skupiny, osobnosti, knihy, filmy a výtvarné umění dneška, co a koho byste měl na mysli?
To je obtížná otázka, protože na ni existuje příliš mnoho odpovědí a potřeba odpovědět stručně vede k zjednodušení. Existuje velké množství věcí, z nichž některé jsou mimořádné. Původně jsem byl výtvarník a začal jsem publikovat a vystavovat, abych se podělil se svými blízkými kolegy. Měli jsme obdobné problémy s tím, jak se zviditelnit, a sdíleli jsme stejnou chuť po všem podivuhodném, snovém a nadpřirozeném v našem velmi „racionálním“ světě. Společně s Aurélií Auraou jsme založili časopis Venus d’ailleurs, který je dnes vlajkovou lodí našich aktivit a jenž sdružuje celou řadu originálních tvůrců, působících často na okraji.
Duch surrealistického kolektivismu se ve Francii projevuje i v nakladatelské činnosti. Vychází několik velmi činorodých časopisů. Jmenujme alespoň některé: La revue A, In Toto, Alcheringa, les cahiers Breton, infosurr… Většinou jsou tato periodika přidružena k nakladatelstvím, jež vydávají velké množství příbuzných děl.
Výstavy, které pořádáte, mají povětšinou mezinárodní rozměr. Jak je český surrealismus vnímán ve Francii?
Naše výstavy nemají vždy mezinárodní rozměr, ale je pravda, že v posledních letech je to v naší práci stále důležitější aspekt. Došlo k tomu takříkajíc „přirozeně“, aniž bychom o to a priori usilovali. V době vše pohlcující globalizace je možná dobré ukázat, že tvůrčí činnost nás může spojovat? Že v různých částech světa žijí umělci, na něž působí „vášnivá přitažlivost“?
Jsem opravdu velmi rád, že
