Za Liborem Krejcarem

Dnešní hektická doba stále více vyžaduje recyklovatelné umění, jednoduchost a srozumitelnost. Umění, které jde do hloubky, vyžaduje čas, neřku-li ručení vlastním životem, to zdržuje, obtěžuje, znepokojuje. Libor Krejcar, který v červenci tohoto roku zemřel, byl právě takovým umělcem, nezávislým a nekompromisním, tvorbou vybočoval z obvyklého úzu líbí/nelíbí, jeho svět se neprotínal se světem komerce, podbízivosti a lacinosti.

Libor Krejcar byl navíc rozprostřený do několika uměleckých rovin: nejznámější byl jako sochař a výtvarník, v tom spočíval základ jeho tvorby, ale věnoval se i poezii a hudbě. Ovšem jeho názor na smysl umění a život nejvíce ovlivnilo dospívání a zrání v marasmu normalizace, kdy mentálně i umělecky sestoupil do prostředí undergroundu.
Nemalý vliv na jeho tvorbu měla Křížovnická škola čistého humoru bez vtipu v čele s Karlem Neprašem, nejvíc ho však – a to v mnoha směrech – ovlivnil Ivan Martin Jirous, Magor, který byl až do své smrti Krejcarovým prvním kritikem a mentorem.


Pro Krejcara je typické, že jeho dílo odráží jakési ucelené cykly, zejména monumentální plastiky Pantherie, cyklus šelem kočkovitých, v různých variantách procházející velkou částí jeho tvorby. Pro první byly inspirací sochy lvů zdobících vjezdy do rozpadajících se venkovských statků v okolí Kuksu a na Královédvorsku. Vznikaly na počátku 80. let a odrážely hlavně Krejcarovu řezbářskou virtuozitu, kterou získal ve Škole uměleckých řemesel a praxí v královéhradecké firmě Petrof, která ho jako řezbáře přivedla do restaurátorských dílen Státní památkové péče v Pardubicích.
Tady poprvé začal pracovat i s dřevěným odpadem, odřezky, pilinami, popelem poražených a zpracovávaných stromů, které zachycoval do svébytných struktur, a do svého díla tak vlastně poprvé kódoval paměť. Paměť stromů, starých věcí, ohně ve formě popela. Vytvářel sypané „obrazy krajin“, které se stávaly památníky stromů a pomalu mizejícího světa; použitý materiál se pohyboval v rozpětí od dřeva až po kov, sádru, lebky, kosti či uschlé květy.
Koncem 80 let vznikaly asi nejznámější Krejcarovy kočky, sádrové amorfní Madony, z nich vznikly série Mezi nebem a zemíLesní hřbitovy. Na první pohled dokonale „vysoustružené“ korpusy kočičích obrysů, ale v jejich tělech se v „druhém plánu“ nacházejí další ozvěny minulosti a konečna: v prackách drží či ukrývají v nitru kosti, kostřičky potkanů, lebky, prázdné ptačí hnízdo. Dojem relikviáře dotváří vnitřní nasvícení, postoje soch mohou připomínat modlící se madony, ovšem úšklebky ve tvářích s kočičími a zároveň lidskými rysy jsou více než zneklidňující.
Po listopadu 1989 nezaváhal a stal se umělcem na volné noze. V roce 1994 měl výstavu v nuselské Galerii K, která představila další polohu jeho sochařské tvorby. Byly tu vystaveny odlitky torz mužských těl, inspirované příběhem o utrpení svatého Bartoloměje, kterému je zasvěcen pozdně barokní kostel v Heřmanově Městci. Odléváním se zabýval od konce osmdesátých let, syrovost odlitků se však převrací do symbolické roviny, mezi torzy je kupříkladu poprsí valdického vězně, mnohá z nich jsou pokryta rytinami typického autentického vězeňského tetování, které Krejcar chápal jako „symboly svobody intimního smyslu“.

Dnešní hektická doba stále více vy . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář