Zdeněk Svejkovský: Intuice bývá dost ošemetná

Zdeněk Svejkovský je vizuální umělec původem z České Lípy, který v současnosti působí na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, kde studuje doktorandský program Vizuální komunikace. V následujícím interview se rozhovořil o výtvarném umění především z pohledu svého zaměření na oblast tvorby související s technologiemi a fenoménem internetu.

Jak by ses na úvod čtenářům představil?

Jmenuji se Zdeněk Svejkovský, často vymýšlím a občas i tvořím umělecké projekty, a to většinou s novo-mediální tématikou. Po dokončení rumburské polygrafické školy jsem absolvoval jak bakalářský, tak magisterský stupeň v ateliéru Pavla Kopřivy a Jana Proška (ateliér Interaktivní média na FUD UJEP). Tam jsem přičichl k tomu, čím se zabývám víceméně dodnes – k internetovému umění a pohyblivému obrazu v celé jeho šíři, tedy od klasického filmu, přes animaci, počítačovou hru až po experiment. V rámci své disertační práce vyučuji na FUD předmět Nová média.


Internetovým uměním se zabýváš i ve svém doktorátu?

Ano, poprvé jsem se s ním setkal kolem roku 2010, první internetový projekt Nalezněte webové stránky, které nelze najít jsem pak vytvořil v roce 2011. V teoretické části zkoumám především proměny internetového umění v posledních dvou desetiletích. Fascinuje mě jeho schopnost transformovat se do různých forem, baví mě jeho neukončenost a nejednoznačnost. Ve své tvorbě, která je významnou součástí mého doktorského studia, zkoumám téma internetového prostoru, kam až sahá, co je v něm hmatatelné, chcete-li fyzicky přítomné, a co digitální. Sleduji i postupný trend ztráty pozornosti uživatele internetu a boj velkých internetových komerčních subjektů o jeho udržení. Baví mě problematika stavu „online“ a „offline“, kde se hranice mezi nimi neustále rozostřuje a krystalizuje v něco, co italský mediální teoretik a filozof Luciano Floridi označuje slovem „onlife“. Internetové umění může pořád překvapovat, i když se umělecký svět ubírá jiným směrem.

 

Jaký projekt tě v poslední době překvapil?

V galerii mě svou čistou formou velmi bavil projekt Manifesto od Juliana Rosefeldta, na který jsem narazil v Berlíně, ale bylo ho možné v roce 2015 zhlédnout i v pražském Veletržním paláci. Je to vlastně projekt pro znalce umění 20. století (a nejen výtvarného). Rosefeldt zasazuje Cate Blanchett do třinácti různých rolí (hlasatelka, bezdomovec…), které tvoří nečekaný kontext k deklarovaným manifestům slavných modernistických uměleckých skupin i jednotlivců. Aktualizací těchto postojů konfrontuje naléhavost ideových vzplanutí s jejich univerzální platností a schopností odolat plynutí času. Angažování Cate Blanchett mi přijde trefné, její teatrální herecký projev k projektu sedí, vždyť přece každý manifest má v sobě vzdor, dokonce bych si troufl říci dogma, které s odstupem času vyznívá poněkud naivně. V tom nakonec síla manifestu spočívá, vymezit se vůči něčemu tak radikálně, že přispěji k vývoji tam někde uprostřed.

Mimo galerii už budu aktuálnější. V poslední době mě zaujalo video Johna Rafmana Disasters Under the Sun, které podle mě navazuje na video z roku 2017 Poor Magic. Zde už si ale interpretaci odpustím a pouze doporučím se na něj podívat (video je dostupné na Vimeo kanálu autora).

Vnímáš nějaké zásadní změny paradigmatu v umění posledního desetiletí?

Umění se v poslední dekádě vrací zpět k materiálu, takže například digitální umění je zdánlivě na ústupu. Řekl bych ale, že je to celkem předvídatelný vývoj. „Hlavní“ umělecký proud totiž téměř vždy kopíruje trendy ve společnosti, to platí napříč celou jeho historií. Rozdíl je pouze v tom, že dříve „změna“ probíhala staletí, dnes to trvá maximálně pár let. Návrat k materiálu vnímám ale pozitivně, on totiž s digitálním uměním silně souvisí.

V této dekádě technologie pokročila o úroveň dál, stala se všudypřítomnou, v kapsách jednotlivců se skrývá výpočetní výkon, který by jim před pouhými patnácti lety mohl za desítky tisíc korun ležet snad jen na pracovním stole. Dnes se může fyzickým prostorem pohybovat s uživatelem, být jeho součástí. Tento výpočetní výkon měl za následek rozšíření internetové technologie a všech online služeb, především pak znamenal mnohem snazší distribuci informací. Hranice mezi online a offline světem se začala rozostřovat, a zároveň s tím se digitální technologie začaly alespoň pomyslně zhmotňovat a v uměleckém světě „doslova“. Koncem 1. desetiletí se tak objevuje umění, které automaticky obsahuje stopy vlivu internetu a technologií na každodenní životy, ale není již s nimi svázáno formálně. Kamenné galerie současného umění opět ožily formou (v podobě malby, sochy, objektu, ready-made, fotografie, videa, či instalace propojující tyto a jiná média), kterou je možné snáze vystavit, ale i komodifikovat.

 

Myslíš si, že v nejmladší generaci umělců a studentů umění přibývá lidí, kteří nepovažují za důležité svou tvorbu stavět do kontextu historického vývoje umění a společnosti?

Teď budu mluvit především za novo-mediální obory a za ateliéry, které se zabývají uměním a technologiemi. Je ale možné, že v některých případech to platí i pro širší oblast uměleckého vzdělávání. U mnoha studentů bývá znalost kontextu často upozaďována, velkou roli zde hraje především intuice, která ale bývá dost ošemetná, zvláště v oborech, v nichž je hnacím motorem digitální technologie. Často je přítomna pouhá fascinace, což je určitě dobrý odrazový můstek, nesmí však u toho zůstat.

Umění je ve své podstatě humanitní, internet oproti tomu technický obor. Internetové umění tedy vždy bude někde mezi. Proto se často stává, že umění nových médií staví na odiv pouhou technologii s jistým kreativním přesahem, který však nemá šanci uspět u odborné umělecké kritiky. Jedná se o problém mnoha částí novomediálního umění a projevuje se tedy i na výtvarných školách.

Tedy formalismus. Co s tím?

Řešení vidím v důkladné znalosti obojího. V jisté míře je student veden k tomu, aby danou problematiku hlouběji prozkoumal. Na širší znalost souvislostí však už není dostatek prostoru. Česká umělecká škola je totiž školou (v teorii) humanitně zaměřenou. Například zde vůbec není kritik umělec-technolog, tedy pokud má vůbec na umělecké škole mít místo.

Studenti vysokých uměleckých škol dnes o své budoucnosti rozhodují sami. Mohou se přiklonit k tomu, že pro jejich tvorbu bude určující ovládnutí řemesla, v tomto případě technologií, a budou se vřazovat do širšího kunsthistorického kontextu. To obnáší nepřetržité aktivní sebevzdělávání. Druhou možností je nechat se unášet na vlnách neustále se proměňujících trendů, které se ovšem nedovedou oprostit od historizujících forem, ani tyto formy dostatečně neaktualizují. Tím jsme svědky problikávání a kombinování retro stylů bez znalosti jejich původu. Což může být jistou výpovědí doby, bohužel však nezamýšlenou.

Vnímám to jako celospolečenský problém. Opět to v určité míře koresponduje s tím, jak se k nám dnes dostává informace. Uživatelé informačních technologií získali možnost informace filtrovat, kategorizovat je, a to ve velmi významné míře. Starší média jako například televize, tištěné noviny a rádio byly informační technologie víceméně kolektivizované. Čtenář, divák či posluchač si také mohl vybírat a filtrovat tím, že například sledoval jiný televizní kanál, díky čitelné distribuci (novinový stánek, ladění rádia, přepínání ovladačem) se však informace šířila konzistentně. Internetový uživatel dnes ve velké míře přijímá informace přes sociální sítě, ty jsou však již samy o sobě významným filtrem, pro některé možná i neviditelným. Nejedná se totiž přímo o původce dané informace. V dalších letech se tento fenomén bude více zostřovat a společně s ním se promění i způsob, jak budeme konzumovat a komunikovat informace. Pak je tu ještě to, co student od výtvarné školy očekává, což probírat asi nebudeme, protože zde už bych zabrušoval do velké spekulace.

Na konto inovativních tendencí uměleckých škol bych rád zmínil ateliér, který vznikl na brněnské FaVU, totiž ateliér duchů (Ateliér herních médií) hledající jiné cesty. Směřuje k digitální realitě počítačových her. Ta představuje atraktivní nástroj komunikace uvnitř i vně současného umění a kultury.

Co bys na závěr čtenářům doporučil z oblasti širší kultury?

V posledních měsících jsem znovuobjevil tvorbu mexického filmaře Carlose Reygadase, který svým tempem trochu připomíná Andreje Tarkovského. Mile mě překvapil český film Staříci, ze seriálů doporučuji Wild Wild Country, který jsem si oblíbil i díky skvělému soundtracku. V současné době u mě nejvíce hraje Kevin Morby (píseň I Have Been To The Mountain zazněla i v seriálu Wild Wild Country), Silver Jews, Destroyer či Damien Jurado (opět Wild Wild Country). No a z knih doporučuji trilogii Vzpomínka na Zemi. Je to dlouhé čtení, ale trilogie má potenciál získat kultovní sci-fi status, navíc je to v poslední době jedna z mála dobrých věcí, která k nám byla distribuována z Číny (první díl byl přeložen v roce 2017).

Napsat komentář