Á á á h ó ó ó j

Od 1. června, kdy mi zavolali tu pitomou zprávu, že Romek Hanzlík svůj boj s hnusnou nemocí nevyhrál, mi v hlavě zní několikrát denně jeho typický pozdrav. Určitě si na to vzpomene kdekdo další z jeho přátel, jak naprosto nezaměnitelným stylem napůl radostně, napůl jakoby překvapeně vždycky při setkání ve zvláštní melodii „zazpíval“: Áááhóóój… Je to málo nebo hodně, když vám někoho blízkého připomíná taková marginálie, možná dokonce hloupost? Zvlášť člověka, který toho měl za sebou víc než drtivá většina ostatních a měl vlastně odpracováno na několik životů?

Soukromé zážitky ale mají zůstat v soukromí, zvlášť když je potřeba nějak shrnout život tak činorodé osobnosti, jakou Romek byl. O jeho pozici a důležitosti pro českou zejména alter-nativní hudební scénu totiž svědčí více fakta než historky.

Romek byl nejdříve výhradně muzikant. V 80. letech byl kytaristou vůbec nejoriginálnější české punkové kapely FPB z Teplic, poté společně s Miroslavem Wankem přešel do Už jsme doma a společně z nich udělali profesionální a i na světové alternativní scéně velmi respektovanou skupinu. Romek s nimi objel mnoho zemí světa, zúčastnil se mimo jiné několika jejich amerických turné a ze svého cestování vytěžil materiál pro svěží knižní cestopis.

Když s drahou profesionálního hudebníka skončil (a kytaru z pouzdra v následujících letech vytahoval jen při občasných koncertních připomínkách FPB), postavil se na pomyslnou druhou stranu hudebního provozu, totiž jako manažer a organizátor. Jeho agentura Alternative Music Production zastupovala v průběhu let dlouhou řadu kapel a muzikantů z české špičky nezávislé scény, počínaje „domovskými“ Už jsme doma přes Psí vojáky, Garage, Plastic People of the Universe, Jablkoň, Dunaj, až třeba po Jiřího Schmitzera.

 

S mnohými zastupovanými hudebníky pojil Romka Hanzlíka blízký osobní vztah. Například s Filipem Topolem, jehož předčasné úmrtí jej inspirovalo k sepsání scénáře a produkci životopisného dokumentu o Topolovi Takovej barevnej vocas letící komety, který natočil ve spolupráci s také nedávno zemřelým režisérem Václavem Kučerou. Kučerův nekrolog právě z Romkova pera jste si mohli ostatně přečíst na stránkách letošního dubnového UNI, což je opravdu hodně smutný paradox.

Jedním z Romkových manažerských cílů bylo představovat českou hudbu v zahraničí, což se mu dařilo zejména pod hlavičkou série turné Czech Music On The Road. Díky ní české kapely slyšeli například ve Francii, Nizozemí, Pobaltí, na Balkáně, v Japonsku či v Austrálii.

Romek byl také iniciátorem a producentem mnoho let existujícího projektu Slet bubeníků, na jehož turné se v ne-obvyklých kombinacích a se speciálně připraveným repertoárem představovali nejlepší domácí i zahraniční hráči na rozličné bicí nástroje. Plánoval dokonce tak bizarní „instituci“, jako mělo být pražské muzeum bicích nástrojů. Což byl mimochodem jeden z velmi mála projektů, které nedotáhl do konce.

 

Během své dráhy vymyslel a držel při životě řadu hudebních festivalů a koncertních cyklů. S Unijazzem se podílel na přehlídkách Alternativa, Boskovice a Bohnice, sám mimo jiné dlouhá léta dramaturgoval a vedl festival Eurotrialog v Mikulově nebo Mezinárodní víkend žen. Do České republiky na samostatné koncerty dovezl řadu kapel a umělců ze zahraničí, počínaje rock’n’rollovými klasiky Jerrym Lee Lewisem a Little Richardem přes alternativní hvězdy The Residents až třeba po čerstvé hvězdy bluesové scény Larkin Poe, jejichž letošní vyprodaný březnový koncert v pražském Paláci Akropolis byl poslední akcí, kterou stačil kompletně připravit.

 

 

V posledních letech života se zamiloval do fotografování, přestože fotoaparát patřil k jeho výbavě zvlášť při milovaném cestování odjakživa. Je neuvěřitelné a nejspíš i unikátní, že při realizaci tohoto koníčku dosáhl jako samouk a amatér takové úrovně, že získal hned dvakrát cenu Czech Press Photo. Ostatně, nechodil ani do žádných manažerských a producentských škol, na všechno byl přirozený talent a svoje dovednosti načerpal tak, že se prostě zakousl a nepustil. Jen ta poslední bitva byla nad jeho síly…

 

Tak áááhóóój, Romku…

 

 

Foto: Karel Šuster

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *