Štěpán Kučera
Druhé město 2023
Štěpán Kučera (1985) je prozaik a publicista, který kromě svých beletristických knih předloni vydal i první publikaci patřící spíše do oblasti non fiction Gablonz/Jablonec. Šlo o koláž vzpomínek, příběhů a citací, v níž svoje rodné město představil jako (z hlediska Prahy) periferní lokalitu, která ale coby centrum výroby bižuterie měla kontakty s celým světem. Nosili je Indové, Afričané, ale i indiáni. A když slavný Buffalo Bill se svojí westernovou show do Jablonce zavítal, málokdo tušil, že tzv. „tradiční náhrdelníky“, zdobící hrudi synů prérie, jsou vyrobené z jabloneckých skleněných perliček, které do Spojených států vyvážejí zdejší exportéři. Korálky se tak tehdy pomyslně vrátily na místo svého původu.
Podobnou montážní formou vznikla i Kučerova nová kniha Alžírské arabesky: Ve stínu taroutu. Jde o svébytnou cestopisnou prózu s imaginárními prvky, v níž se autor z cizího kontinentu naopak pomyslně stále bolestně vztahuje domů, kde nechal děti a manželku, po kterých se mu stýská. O to intenzivněji ale v exotické zemi pátrá po všech stopách, které ji s Českem duchovně spojují: zmiňuje alžírského rodáka Jacquese Derridu a jeho českou manželku, i jeho krátké zatčení v Praze; dále hru dalšího tamního rodáka Alberta Camuse Nedorozumění, která se odehrává v Českých Budějovicích a rozpracovává „Příběh Čechoslováka“, načrtnutý předtím v románu Cizinec… nebo významného sociologa Iva Možného, který navázal na alžírské výzkumy Pierra Bourdieua a poukázal na překvapivé podobnosti mezi kabylskou a československou společností.
Relativně snadno přitom geografickou bariéru překonávají migrující příběhy, i když mohou být sebevíce pokládány za typicky národní: tak česká Kronika o Bruncvíkovi je variací německé báje o bavorském vévodovi Jindřichu Lvovi z Brunšviku, a ta je zase variací francouzského románu Yvain aneb Rytíř se Lvem. Přátelské vztahy rytířů se lvy byly obecně oblíbeným motivem rytířských románů a Miguel de Cervantes, který byl v Alžíru vězněn piráty, si z toho dělá legraci ve svém Donu Quijotovi. „Příběhy jsou svobodnější než národy,“ zní k tomu Kučerův komentář i vyznání.
Autor se ovšem zajímá i o současný Alžír, jehož obraz skládá na základě rozhovorů, knižních úryvků nebo písňových textů. Při tom všem zůstává cestujícím intelektuálem, který sice obecně věří v univerzálnost („Lidé jsou všude v jádru stejní; všude hrají hry, zdobí se a vymýšlejí konce světa“), ale zároveň si uvědomuje, že s Alžířany určitých vrstev se mu nepodařilo navázat kontakt. A který připouští, že „cizinec vidí to, co je připravený vidět, a obraz cizího města se tak možná stává spíš cizincovým autoportrétem“.
V různých podobách se přitom v knize vrací motiv prostupnosti a nezřetelnosti hranice mezi člověkem a zvířetem: ostatně Kučera zmiňuje i jakýsi tamní (zřejmě vymyšlený) nomádský kmen, o jehož lidské podstatě se dlouho vedly spory. Takže první francouzští kolonisté jednoho jeho člena údajně dokonce ulovili, upekli a snědli, „protože ho považovali za nějaký neznámý druh pouštní zvěře“. Kučera připomíná i antického spisovatele původem z Alžíru, Apuleia (asi 125–180), v jehož knize Zlatý osel, jediném zcela zachovaném latinském románu starověku, se hlavní hrdina (přechodně) proměňuje v osla. A v současnosti zase u svých alžírských známých zaznamenává existenci kocoura jménem Camus, který si nerozumí se zvířaty a sám sebe pokládá za člověka, takže by chtěl sedět u stolu jako ostatní (lidé). Vedle snahy o překlenutí tisíce kilometrů mezi Alžírem a střední Evropou se tak autor v knize zabývá i pokusy o překonání propasti ještě hlubší, totiž mezi námi a ostatními žijícími bytostmi včetně rostlin: od pohádkových a mytických příběhů o možnosti naučit se řeči zvířat až po sci-fi povídku Zvukolap Roalda Dahla. Ostatně Afrika se pro podobný typ tázání zdá ideální: právě tam se s našimi dávnými zvířecími prapředky odehrála ta podivuhodná proměna, že se stali lidmi. A odtamtud se pak vydali do všech možných končin světa, dokonce i do Jablonce…