Praha, Punctum, 31. 3. 2022
Původně měl kytarista Andy Moor vystoupit onoho večera se saxofonistkou Christine Abdelnour, ale nakonec si kvůli její zaneprázdněnosti našel skvělou náhradu v podobě bubeníka Tonyho Bucka, s nímž jsme ho před dávnými časy mohli vidět v Praze v úderce Kletka Red. A bylo vidět, že tihle dva si opravdu sednou se vším všady.
Začalo to docela pozvolna takovým rozehříváním, ale postupně vše dostávalo obrátky, což avizoval už Moorův typický rozkročený postoj. Buck, který je u nás znám především coby člen The Necks, není rozhodně prvoplánově silový bicman, ale dokáže vytvářet na svůj nástroj krásné zvukové obrazce a doslova rozehrát celou jeho paletu. Ne nadarmo se mu říká Picasso bicích. Moor se do povědomí dostal zase hlavně jako člen The Ex, kde výrazně napomáhá jejich nádherně trhanému punkovému drivu, ale jeho záběr je mnohem širší a dokáže vytvářet i nejrůznější plochy. To vše se v jejich souhře nádherně snoubilo. A to i ve chvílích, kdy šla jejich hra jakoby proti sobě. Vrcholem bylo, když Andy postavil kytaru krkem na zem a začal do ní bušit. Žádný laciný trik, ale nosný stylotvorný prvek. I přes občasná rozvolnění to nikdy neztrácelo tah na bránu a publikum šílelo nadšením. Takže došlo na řadu přídavků, které následovaly vždy záhy po výbuchu aplausu. Žádné zbytečné prodlevy či okázalé odchody. Prostě se jelo, dokud to šlo a rozhodně to nebyla žádná nastavovaná kaše, ale další a další gejzíry nápadů. Moor i Buck mají sice svůj typický projev, který u nás předvedli v mnoha dalších konstelacích, ale ten se zkrátka neomrzí díky své schopnosti mutovat do nejrůznějších podob. A prostor Punctum jim navíc umožnil vytvořit zvláštní sonosféru, do níž se vešli i diváci. Právě krásný příklad toho, jak dochází k vzájemné interakci nejen hudebníků, ale všech zúčastněných. Tady rozhodně nikdo nebyl mimo.