PIO Dynamo

Třídenní festival Pražského improvizačního orchestru opět ukázal variabilnost tohoto tělesa, které přes svůj název čím dál víc pracuje konceptuálně. Páteří happeningu byly tudíž dvě skladby protagonistů a v závěru potom pocta fenomenálnímu americkému hudebníkovi Anthonymu Braxtonovi, jehož pětasedmdesátiny oslavovala řada umělců po celém světě. Kompozice Rope z pera Petra Vrby je zaznamenána na eponymn . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Eine kleine Nachtmusik

Vzhledem ke korosituaci se letošní pátý ročník největšího festivalu v centru Brna PonavaFestu rozhodli organizátoři rozdělit do série menších koncertů, které odstartovala ambiciózní akce Eine kleine Nachtmuzik, jež měla přes svou rozmanitost skvěle vybudovaný dramaturgický koncept. Jeho autoři Vít Kalvoda a Tomáš Vtípil dokázali onu noc naplnit střed města zvláštní ambientní poezií v jejích nejrůznějších mutacích. Ti, kdož byli přítomni přímo na místě mohli poslouchat hudební produkci ze sluchátek a pohybovat se před pódiem, schovat se v přístřeší před útulnou hospůdkou Ponava nebo bloumat po okolí. Kdo se nemohl zúčastnit osobně, měl možnost celou událost sledovat ve skvěle živě stříhaném streamu, který měl své poetické kouzlo sám o sobě. Ostatně doteď má 2,7 tisíc shlédnutí a lze ho vřele doporučit.

O policejní hodině se na park Lužánky snášel hutný, ale svým způsobem uklidňující déšť, který skvěle ladil k vystoupení Ireny a Vojtěcha Havlových, kteří začali svým „klasickým“ repertoárem podmanivých písní s křehkými zádumčivě barvitými texty. Irenin hlas jakoby vstupoval hluboko do mysli posluchačů a viola da gamba v rukách Vojtěcha ho oplétala sonickými paprsky. Tahle podoba jejich tvorby je poměrně známá, v druhé polovině však nastal nenápadný přeryv, když Irena usedla za klavír a ono poetično se přeneslo do čistě instrumentální polohy, která gradovala ve chvíli, kdy oba začali hrát na klávesy čtyřručně své nové kompozice. Ty mají snad ještě větší působivost než jejich starší tvorba a dokáží naplnit vnější i vnitřní prostor nesmírnou tichou energií. Jakoby ustal čas a vnímatel byl vržen do paralelního vesmíru. Ještě, že byl poté dostatečný čas se vrátit zpátky na zem.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

ANNA GADT / MARCIN OLAK: Gombrowicz

Polská zpěvačka Anna Gadt již na předchozích dvou albech pro slovenské vydavatelství Hevhetia pracovala s určitým konceptem. Páteř Renaissance (2017) tvoří kompozice polských skladatelů oné epochy a celkově je věnované ideálům humanismu, Mysterium Lunae (2018) pak vychází z části ze symbolické poezie Boleslawa Leśmiana,… Číst dál...

KIMMIG-STUDER-ZIMMERLIN AND GEORGE LEWIS

Německý houslista Harald Kimmig plus kontrabasista Daniel Studer a violoncellista Alfred Zimmerlin ze Švýcar spolu fungují jako trio už od počátku druhé dekády nového tisíciletí a nezřídka k sobě zvou slovutné hosty, častým partnerem je jim především britský saxofonista John Butcher (viz recenze v UNI 6/2017). Na nejnovějším… Číst dál...

NUCLEONS: Hunting Waves

Švýcarská vokalistka Franziska Baumann je schopna svým rozsahem čtyř oktáv vytvořit nejroztodivnější zvuky. Zároveň je však v jejím projevu stopově cítit klasické vzdělání zahrnující i současnou kompozici. V její nové kapele Nucleons jsou jí oporou kontrabasista Sebastian Rotzler a bubeník Emanuel Künzi, kteří skvěle doplňují… Číst dál...

Sean Baxter – Odešel muž s haraburdím

"Sean, klíčová postava na melbournské scéně, měl jedinečnou estetickou vizi a intelektuální hloubku a mísil filozofické koncepty s punkovou sensibilitou – tím jak žil, mluvil a hrál. Byl čistá energie." Anthony Pateras

Poprvé jsem slyšel bubeníka Seana Baxtera (12. 1. 1970 – 16. 3. 2020) na nahrávkách legendární melbournské kapely Bucketrider, o níž jsem ihned napsal do UNI 2/2006 pod titulkem Postmoderní tajemství disonance a mikrotonality v podání hyperrytmického monstra, který snad hovoří za vše. Sean již měl tehdy za sebou hraní se syrovou postpunkovou úderkou The Throwaways a s kolegou z Bucketrider, kytaristou a baskytaristou Davem Brownem, vytvořili řadu dalších kapel. Lazy – metamatematické improvizační duo, jehož skladby jsou založeny na vskutku nepochopitelných rovnicích a jejich album se signifikantním názvem Microsonics je spletí disonančních úderů, záškubů, praskání a vrzání, a přesto je v něm cítit jistá vnitřní harmonie a řád. Soubor Western Grey byl zase označován jako „krutý a mrazivý minimalismus“ a na jeho opusu Glacial Erratic se podílel také zvukotvůrce Philip Samartzis. V noisově abstraktním triu Terminal Hz byl třetím do kolegia japonský elektronik Kazuyuki Kishino a freejazzové Embers doplňovali saxofonisté Adam Simmons a Kris Wanders. Baxter byl tehdy navíc členem DADA Cabaretu, spoluzakladatelem tělesa LaBasta!, které spojovalo experimentální dramatiku s improvizovanou hudbou, a vyučoval kulturní a performanční teorii, estetickou filozofii a improvizaci. 

 

U nás se Sean Baxter představil na Alternativě 2006 coby člen tria, v němž vedle něj a Browna hrál na piano (začasté preparované) Anthony Pateras. Tahle trojice se dala dohromady v roce 2002 a s šestiletou přestávkou hrála donedávna. Vývoj jejich spolupráce nejlépe dokumentuje loni vydané retrospektivní 2CD Bern . Melbourne . Milan, kde najdeme nahrávky z evropských turné z let 2006 a 2008 a vystoupení na koncertní sérii Inland v jejich domovském městě z roku 2017, ale i záznam jejich vůbec první zkoušky.  Nosič je doplněn Seanovým dvaatřicetistránkovým vzpomínkovým esejem, v němž reflektuje své zkušenosti s improvizovanou hudbou.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu