Vzhledem ke korosituaci se letošní pátý ročník největšího festivalu v centru Brna PonavaFestu rozhodli organizátoři rozdělit do série menších koncertů, které odstartovala ambiciózní akce Eine kleine Nachtmuzik, jež měla přes svou rozmanitost skvěle vybudovaný dramaturgický koncept. Jeho autoři Vít Kalvoda a Tomáš Vtípil dokázali onu noc naplnit střed města zvláštní ambientní poezií v jejích nejrůznějších mutacích. Ti, kdož byli přítomni přímo na místě mohli poslouchat hudební produkci ze sluchátek a pohybovat se před pódiem, schovat se v přístřeší před útulnou hospůdkou Ponava nebo bloumat po okolí. Kdo se nemohl zúčastnit osobně, měl možnost celou událost sledovat ve skvěle živě stříhaném streamu, který měl své poetické kouzlo sám o sobě. Ostatně doteď má 2,7 tisíc shlédnutí a lze ho vřele doporučit.
O policejní hodině se na park Lužánky snášel hutný, ale svým způsobem uklidňující déšť, který skvěle ladil k vystoupení Ireny a Vojtěcha Havlových, kteří začali svým „klasickým“ repertoárem podmanivých písní s křehkými zádumčivě barvitými texty. Irenin hlas jakoby vstupoval hluboko do mysli posluchačů a viola da gamba v rukách Vojtěcha ho oplétala sonickými paprsky. Tahle podoba jejich tvorby je poměrně známá, v druhé polovině však nastal nenápadný přeryv, když Irena usedla za klavír a ono poetično se přeneslo do čistě instrumentální polohy, která gradovala ve chvíli, kdy oba začali hrát na klávesy čtyřručně své nové kompozice. Ty mají snad ještě větší působivost než jejich starší tvorba a dokáží naplnit vnější i vnitřní prostor nesmírnou tichou energií. Jakoby ustal čas a vnímatel byl vržen do paralelního vesmíru. Ještě, že byl poté dostatečný čas se vrátit zpátky na zem.
Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu
