Vídeňský rodák, čerstvý devětasedmdesátník, skladatel a trumpetista Michael Mantler, bude hlavní hvězdou letošního ročníku festivalu Jazz Goes To Town v Hradci Králové. Právě pro něj speciálně napsal suitu Songs na texty Samuela Becketta, Ernsta Meistera, Giuseppe Ungarettiho a své vlastní pro sólový basklarinet a trubku, vokální a žesťový ansámbl a bicí nástroje, který zde bude uveden ve světové premiéře 15. října v Biu Central. Celý projekt byl iniciován původem britským, ale v Česku permanentně působícím basklarinetistou Garethem Davisem (na festivalu Alternativa se před časem představil společně s Elliottem Sharpem a v nedávné době jsme ho mohli vidět s Orchestrem Berg, kde mimo jiné interpretoval pro něj napsanou skladbu Michala Nejtka či ve stockhausenovském projektu Aus Den Sieben Tagen) a pro její uvedení byl vytvořen speciální soubor z předních českých interpretů. Na to konto jsem Michaelovi odeslal několik otázek. Mnohdy mi však odpověděl odkazy, tudíž následující článek bude hybridem mezi profilem a interview.
Jaká byla situace v avantgardním jazzu v dobách vašeho raného mládí v Rakousku, které je dnes pro tento „žánr“ zemí zaslíbenou?
V té době byla už vídeňská škola pochopitelně daná a bylo zde prezentováno i mnoho nové hudby díky například koncertní sérii Die Riehe (podle časopisu, který vedl mimo jiné Karl-Heinz Stockhausen – pozn. aut.), jestli si to dobře pamatuji. Byla tam také menší lokální tradiční i moderní jazzová scéna a také tam jezdila spousta amerických muzikantů.
Co konkrétně vás přimělo stát se skladatelem a hudebníkem?
Odhalení jazzu skrz rozhlasové vysílání věnované smrti Charlieho Parkera v roce 1955.
Poté jste začal studovat na Berklee. Co vám to dalo?
Byla to cesta, jak se dostat do Spojených států, kde byl ten jazz. Zapsal jsem se na Berklee, protože to byla tehdy prakticky jediná instituce, která s tím souvisela, a tím pádem jste dostali studentské vízum. Ale byl jsem tam poměrně krátkou dobu, méně než dva roky, a opravdu mě neučili to, co bych chtěl vědět.
KOMUNIKACE
Nicméně pobyt v USA byl pro Michaela Mantlera docela fatální zejména díky tomu, že se seznámil s pianistkou a skladatelkou Carlou Bley (jejímž manželem byl v letech 1965 až 1991). Jejich spolupráce vedla k mnoha epochálním projektům. Již v roce 1966 natočili společné album se saxofonistou Stevem Lacym Jazz Realities a téhož roku vznikl i první opus Jazz Composers Orchestra s příznačným názvem Communication, na němž se oba podíleli skladatelsky a vedle Lacyho tu hrál například saxofonista Archie Shepp nebo bubeník Barry Altchul. Další dvojalbum Jazz Composers Orchestra z roku 1968, již zcela pod taktovkou Michaela Mantlera, patří mezi jednoznačné (byť možná ne zcela známé) milníky avantgardního jazzu. To pokračuje v duchu (už dle názvů jednotlivých kompozic) Komunikací. Hvězdně obsazený orchestr má nádhernou rozevlátost a každá skladba je vyšperkována brilantními výkony sólistů. V Communications No. 8 je to Don Cherry na kornet a Gato Barbieri na tenorsaxofon, v devítce Larry Coryell na kytaru, v desítce patří intro basistovi Steveovi Swallowovi a kejkle na trombón tu předvádí Roswell Rudd, v mezihře Preview pak perlí tenorsaxofonista Pharoah Sanders a v jedenáctce dominuje piano Cecila Taylora. Neuvěřitelná spontaneita a výbušnost. Autor k tomu dodává: „Hudbu zcela ovládala kompozice, specificky přizpůsobená svobodě zúčastněných sólistů.“
Často býváte označován jako freejazzový avantgardista, ale mnohdy mi připadá, že jsou vaše díla spíše v duchu současné vážné hudby s hlubokými evropskými kořeny. Máte nějaké vzory v klasických skladatelích?
Pro moji hudbu opravdu neexistuje žádná škatulka. Opravdu nejsem (už hodně dlouhou dobu) freejazzer, ale jazz přesto prostupuje veškerou mou hudbou. Pro mě nejdůležitější autoři – Bartók, Stravinskij, Varése, Messiaen.
HRŮZOSTRAŠNÉ PŘÍBĚHY
Specifickou kapitolu Mantlerovy tvorby představuje zejména výsostně experimentální album No Answer z roku 1974 založené na textech Samuela Becketta, které částečně deklamuje, částečně zpívá Jack Bruce, jenž zde podmalovává převážné klávesové party Carly Bley hrou na baskytaru. Vše pak krásně koření občasné trubkové eskapády Dona Cherryho. To dohromady skvěle odpovídá Beckettovým útržkovitým existenciálním výkřikům. Dalším pozoruhodným opusem, kde se Mantler sám neúčastní coby hráč, je The Hapless Child and other inscrutable stories (1976) vycházející z básní Edwarda Goreye (jeho hrůzostrašné příběhy ztvárnili například i The Tiger Lillies na vynikajícím společném albu s Kronos Quartet). Tenhle majstrštyk připomíná spíše nejavantgardnější polohu takzvané canterburské scény, což sice umocňuje zpěv Roberta Wyatta, ale celá kapela tu má jednoznačně rockový ráz, i když tu žádný další skutečný rocker nehraje. Za klávesami je opět Carla Bley, basu tvrdí Steve Swallow a kytarové vychytávky obstarává Terje Rypdal. Jaký je tedy Mantlerův vztah k rockové hudbě? „Oni byli skvělí zpěváci s velkými hlasy, což přesně sedělo k tomu, co jsem potřeboval. Dnešní rocková a populární hudba (jestli to tak můžu nazývat) je výjimečně neinvenční a pro mě zcela nezajímavá.“
Alba Movies a More Movies z let 1978 a 1980 (v roce 2000 společně vydaná na CD) mají charakter fusion v nejširším slova smyslu a nádhernou obrazivost s proměnlivými náladami, meditativností i odpichem a překvapivými zvraty v rámci jednotlivých skladeb od pohodovosti ke vzrušivosti. Mantler sice do celkového milieu svou trubkou zasahuje, ale opět je tu především koumavý strukturalisticky vytříbený komponista s citem pro atmosféru jakýchsi neexistujících filmů. Místy to zní až tradicionalisticky, jindy zcela futuristicky. V základní sestavě je opět Carla Bley (tentokrát kromě piana i na syntezátory, varhany, a dokonce i tenorsaxofon) a Steve Swallow. Na prvním dílu se pak podíleli také Larry Coryell a bubeník Tony Williams a na druhém kytarista Philip Catherine, saxofonista Gary Windo a bubeník D. Sharpe.
NĚCO JAKO OPERA
V roce 1983 vydal Mantler vážnohudebně laděné album Something There, ovšem opět s prvky jazzrockové fúze, jíž posiluje účast kytaristy Mikea Sterna a bubeníka Nicka Masona (ano, z Pink Floyd). Případnou pompéznost tu podtrhává The London Symphony Orchestra v aranžích a pod taktovkou geniálního Michaela Gibbse. Košatou vesmírnou odyseu pak představuje opus Alien (1985), kde je Mantlerově trubce partnerem Don Preston. Vyspacované dílo s hlubokou enigmatičností.
Do skutečně klasických vod zavítal Michael Mantler v devadesátých letech nejdříve opusem Folly Seeing All This (1993), jemuž dominuje The Balanescu Quartet, ale výraznou roli zde má vibrafon Davea Adamse a prosadí se i (u nás dobře známý) saxofonista Wolfgang Puschnig. Perlou je závěrečná skladba What Is The Word (slova opět z pera Samuela Becketta) s nádherným vokálním duetem Michaelovy dcery Karen (jež zde hraje také na piano) a Jacka Bruce. V roce 1997 pak spatřila světlo světa „něco jako opera“ na libreto samotného autora The School of Understanding, kde se v rolích zpěváků objevili opět Jack Bruce, Karen Mantler, Robert Wyatt, ale také Don Preston (ten obsluhuje občas i syntetické bicí), John Greaves či Per Jorgensen, Mona Larsen a Susi Hyldgaard. Základ tvoří smyčcová sekce dánského rozhlasového orchestru. Expresivní i lyrické konverzační dílo s jemnými hudebními vychytávkami.
Z nového tisíciletí bych vyzdvihl album Hide and Seek (2001) s niternými texty Paula Austera a vokální dialogovou participací Roberta Wyatta a Susi Hyldgaard, která zde hraje také na akordeon. Komorní soubor vytváří magicky snovou atmosféru, kterou rozvlňuje flétna, hoboj, lesní roh, akustická kytara, vibrafon, marimba, piano a smyčce i trubka v rukách autora. Je to konverzační příběh s napjatými momenty i uvolněním. Pro dva hráče z tohoto ansámblu – kytaristu Bjarneho Roupé a pianistu Pera Salo pak Mantler napsal intimní hudbu na albu signifikantně nazvaném For Two (2011). V roce 2014 se vrátil ke koncepci Jazz Composers Orchestra, kde taktovku přenechal Christophovi Cechovi, ale sám se ujal velice výrazně sólující trubky. Další výraznou roli pak zde hraje opět Bjarne Roupé. Název alba Updated je celkem příznačný. Živočišnost někdejšího JCOA je tu cítit, ale už jsme úplně jinde.
SONGY
Na závěr bych chtěl ještě zmínit album Songs and One Symphony z roku 2000, kde jsou v první části použity básně Ernsta Meistera v průzračné interpretaci Mony Larsen za doprovodu opět komorního souboru, kde ovšem Bjarne Ropé dodává jazzrockový mód a sám Mantler tu trubkou doslova konejšivě čaruje a o vše ostatní se starají smyčce a podmanivé piano a syntezátory Kim Kristensen.
Bude tedy tohle dílo jakýmsi předobrazem nových Songs?
Některé z těchto písní budou předělány na něco zcela jiného, co se týče orchestrace. A „nálada“ mé hudby vždy docela dost stejná.
Máte nějaké hudební sny, co byste ještě chtěl realizovat?
Vlastně ne – využil jsem svůj vlastní vesmír, což považuji za žádoucí nebo nezbytné. Myslím, že jsem řekl, co jsem musel říct. Což neznamená, že by se to nemělo říkat častěji než v minulosti. Existuje spousta věcí, které byly veřejně prezentovány pouze jednou. Více vystoupení by jistě bylo možných a zajímavých.
Až na vzácné výjimky jsem své projekty vždy inicioval a prováděl sám a v tuto chvíli nemám potřebu ani vůli to dělat znovu. Nicméně, pokud by byla někdy učiněna seriózní nabídka k vytvoření nového díla, pouhá skutečnost, že jste požádáni o to, něco udělat, by mohla vyvolat dostatek vzrušení, abyste o tom alespoň uvažovali. Kdo ví…