Brno, Ponava Cafe, 19. srpna 2022
Při příležitosti prvních narozenin Rádia Ponava se odehrálo na otevřené scéně před stejnojmenným Cafe na kraji parku Lužánky kromobyčejné vystoupení. Švédský saxofonista Martin Küchen a původem český, ale již dlouhou dobu v Kodani žijící hráč na hračky, objekty a udělátka Martin Klapper spolu sice poprvé vystoupili již před pětadvaceti lety a hrají čas od času v různých konstelacích s dalšími hudebníky od té doby průběžně, ale přesto jsme byli svědky premiéry, neboť se k nim v druhé části koncertu přidali brněnský saxofonista, ale tentokrát především basklarinetista Radim Hanousek a pražský bubeník Jan Chalupa. První část byla však pouze v režii prvních dvou jmenovaných. Klapper si přivezl více než dvacetikilový kufr svých nástrojů, které rozložil na dva spojené stoly, Küchen si tentokrát vystačil se sopraninem a virblem s různými chrastidly, do kterých svůj saxofon začasté nořil a vytvářel tím úchvatné vibrace. Klapperův arzenál vytváří kompaktní zvuk, z něhož občas vystrkují růžky různé pískloty a vrzy, ale vše to nepůsobí prvoplánově hlukařsky, ale vskutku zvukomalebně, i když jde především o drsné tahy a abstraktní obrazce. Küchen začasté drnčí, ale najednou si odběhne do hladivé melodie, jindy zaduje z plných plic jako o život. Čeští muzikanti si tak mohli jejich produkci patřičně prohlédnout a proposlouchat a zapojili se skutečně organicky. Hanousek mnohdy velmi taktilně, kdy měl prim klapot klapek, až se v jedné chvíli Klapper zalekl, že se mu do mikrofonů dostal nějaký šum a na chvíli svůj aparát vypnul, než pochopil odkud ten zvuk přichází. To je ovšem interní informace, při samotné akci si toho žádný z diváků včetně mě nevšiml. Chalupa má s podobným hraním četné zkušenosti a dokázal se svými rytmickými obrazci krásně začlenit a vklínit. Mohl být i důraznější, ale tato hra s respektem měla svůj specifický šarm. Zkrátka se vytvořila nová realita, která všechny včetně diváků přinesla do jiné dimenze. A celé to mělo perfektní timing, nebylo toho ani málo ani moc. V závěru sice jeden divák – sportovně oděný mladík – křičel: „To je hrůza! Vždyť je to hrůza!“ Nedaleko od něj ovšem křepčila zcela unešená pětasedmdesátiletá fotografka a tetelila se blahem. A tak to vlastně všechno zapadalo dohromady.