SIGNE EMMELUTH: Zvědavost musíme živit

Původem dánská, ale v současnosti v Norsku působící saxofonistka Signe Emmeluth se u nás představila v roce 2019 na festivalu Jazz Goes To Town coby zaskakující hráčka v Paal Nilssen-Love Large Unit, kde mne doslova okouzlila svou naprostou živočišností a spontaneitou. Její hudební záběr je poměrně široký a mezi její počiny patří například projekt Spacemusic Ensemble, s nímž vydala takměř surrealistické CD Is Okay Okay Is Certified a nedávno také impresivní kazetu The A-Z of Microwave Cookery nahranou v časech lockdownu jako lék proti prokrastinaci, na níž jsou jí partnery basista Magnus Skavhaug Nergaard a bubeník Dag Erik Knedal Andersen. Na svém kontě má i čistě sólové album Hi Hello I´m Signe. Letos se do Hradce Králové vrací se svou kmenovou kapelou Emmeluth´s Amoeba, kde jí sekundují kytarista Karl Bjorå, pianista Christian Balvig a bubeník Ole Mofjell. Jejich energii si můžete vychutnat ve čtvrtek 13. října v rámci skandinávského večera v Biu Central.

Jaké jsou tvé hudební zázemí a tvé první hudební vzpomínky?

Asi první věc, kterou si pamatuji, je stará dánská ukolébavka Solen er så rød mor (Slunce je tak červené, mami), kterou mi zpívala maminka. V dětství jsem prostě poslouchala hudbu z rádia a tak podobně. Milovala jsem Phila Collinse a Nirvanu, s nimiž mě seznámili otec a sestra. První věc, kterou jsem si přepsala do not, bylo sólo Michaela Breckera ve skladbě Trains kapely Steps Ahead. A taky jsme hodně chodili na muzikály. Byla to taková rodinná tradice chodit na venkovní představení starých muzikálů. Takže jsem vyrůstala na písničkách z Hair, Jesus Christ Superstar, Grease apod. Rodina z otcovy strany měla celkem muzikantské střevo. Dědeček zpíval písně od Schuberta a teta byla flétnistka. A moje sestra je taky hudebnice, zpěvačka.

Proč sis jako svůj nástroj vybrala právě saxofon?

Nejdřív jsem hrála na piano. Ale poněkud mě to nudilo. Ale syn mé učitelky hrál na saxofon, a když jsem ho viděla hrát, tak si vzpomínám, že jsem přemýšlela: „Ou, to vypadá a zní tak cool. To chci dělat.“ A tak jsem začala hrát na saxofon.

Kdy ses dostala k jazzu?

Na saxofon jsem hrála od deseti let. Improvizovat a hrát jazzové melodie jsem začala tak o jeden až dva roky později. Nemůžu říct, že bych moc vážně studovala jazz před střední školou.

Proč ses odstěhovala z Dánska do Norska?

Byla to tak trochu náhoda. Žila jsem dva roky ve Švédsku, kde jsem studovala. Pak mě přijali na konzervatoř v Trondheimu v Norsku, takže jsem se tam přestěhovala. Když jsem studia ukončila, tak mě to zpátky do Dánska nijak netáhlo, tak jsem odjela do Osla a zůstala jsem tam. Už jsem tady osm let a Norsko považuji za svůj domov.

Poprvé jsem tě viděl jako „náhradnici“ v Large Unit Paala Nilssena-Lovea. Hraješ s nimi ještě?

Ne, je tam zase zpátky Julie Kjaer. Tehdy jsem za ni opravdu jen zaskakovala. Ale Large Unit pořádají velkou akci v březnu 2023 v Oslu u příležitosti deseti let na scéně. Tam se k nim připojím.

Ty už jsi předtím hrála v různých bigbandech. Jaká to pro tebe byla zkušenost?

Hrála jsem ve velkých kapelách už od střední školy. To byl dobrý začátek. Hodně jsem se toho naučila, hlavně disciplínu – správně nastupovat, být připravená, hrát dohromady s ostatními muzikanty a pochopitelně číst noty atd.

Co byla tvoje první kapela jako šéfové?

Ant Farm Boogie. To byla moje první kapela na konzervatoři v Trondheimu. Byl to takový předobraz formace Amoeba, ale se syntezátorem místo piana.

Proč jsi nazvala svou kapelu Amoeba?

Prostě mě to tak napadlo. Není v tom nějaký hlubší význam. Ale když o tom přemýšlím, tak to docela sedne na hudbu a způsob, jak hrajeme: Jednobuněčný organismus. Organický, plynulý a posouvající se.

Pak jsi dala dohromady Spacemusic Ensemble s velice zajímavou hudební strukturou. To byl jednorázový projekt nebo to nějak pokračuje?

Spacemusic Ensemble už neexistuje. Aspoň ne v té podobě. Ale letos jsem na festivalu Vossa Jazz měla premiéru svého kusu nazvaného Banshee. Dá se říct, že je to určité pokračování Spacemusic Ensemble, což byl soubor, který se mohl čas od času proměňovat pro účely určitých kompozic a být jim ušit na míru na konkrétní projekt. Takže takové věci pořád dělám, ale už čistě pod svým jménem. Idea těchto komponovaných věcí pro větší ansámbly je pracovat s danou skladbou a zároveň s improvizací. Oboje je stejně důležité. Myšlenka je vytvořit napsanou věc, která není statická, protože improvizace se může různě měnit a vytvářet nový kontext.

Jak vidíš rozdíl mezi kompozicí a improvizací?

Myslím, že obojí je velice úzce propojeno. Takže kompozice je vlastně improvizace ve zpomaleném procesu. Je to jako by ses díval na film a měl možnost dát pauzu a začít znovu stříhat. Je to hudební proud, do kterého mohu zasahovat. Jsou to jenom jiné prostory.

Kdy jsi začala pracovat s elektronikou a co ti to přináší?

To začalo, když jsme já a Karl Bjorå založili duo OWL. Přináší to jinou paletu zvuků, barev a témbrů. Dává to nové možnosti a pochopitelně i omezení. Je to zkrátka další nástroj.

Duo OWL se poněkud odlišuje od tvých jiných hudebních aktivit. Co tě vedlo k téhle transformaci?

Zvědavost a potřeba objevovat něco jiného. Není mi vlastní být jenom určitým typem hudebníka. Zvlášť, když seš mladý a stále se učíš. To byl důvod, proč jsme založili OWL ještě za mých studií v Trondheimu. Zvědavost je jedna z nejdůležitějších věcí, kterou jako kreativní bytosti máme. A musíme ji živit. Je to jako se svaly, musíš je trénovat, roztahovat a používat, aby byly silné a zdravé.

Plánuješ ještě nějaké další „odlišné“ projekty?

Nedávno jsem se přidala k triu Yes Deer, s nímž jsem teď momentálně na turné. Je to skvělá energická kapela, která trhá všechno na kusy. V prosinci budeme nahrávat album, a je to velice vzrušující. Taky jsem založila dvě nové kapely. Obě jsou složeny z muzikantů žijících v Norsku. První se jmenuje Lotus a kromě mne tak hraje bubeník Olaf Olsen, basista a hráč na syntezátor OP-1Chris Holm a kytarista Karl Bjorå. Tahle hudba je průnikem rocku, indie a free jazzu. Improvizovaná hudba hraná lidmi s různým hudebním zázemím. Druhá se jmenuje Bonanza of Doom a dalšími členy jsou bubeník Ole Mofjell, bubeník a hráč na modulární syntezátory Martin Langlie, Karl Bjorå a basista Magnus Nergaard. Je to kvinteto, které pracuje s paralelními rytmickými linkami. Jde o to rozpustit nás pět do něčeho, kde budeme víc pospolu. Hledat něco, co je skryto za povrchem a možná vytvářet extatickou atmosféru. Jsou tam odlišné riffy a taneční groovy prolínající se navzájem. Obě tato uskupení by měla v příštím roce něco vydat. A taky mám tu kompozici Banshee pro septet, s nímž nadále spolupracuji. A taky snad už konečně něco vydáme.

Přidat komentář