Oproti Evropskému žebříčku world music se porotci Transglobal World Music Chart nerekrutují pouze z rádií a patří mezi ně i odborníci a publicisté z jiných médií. Pocházejí z celého světa a co do počtu, je jich daleko víc. Odlišnou strategii zvolili zakladatelé Ángel Romero, Araceli Tzigane a Juan Antonio Vázquez také se zveřejněním výroční ankety. Je vydána už v září, pár týdnů před veletrhem Womex, kde na výsledky mohou delegáti, tedy hlavně promotéři a festivaloví organizátoři, hbitě zareagovat a totéž platí pro oceněné umělce. Nehledě na příležitost veřejné prezentace ankety na největší světové akci zaměřené na world music.
Co z letošních výsledků a vůbec stovky uvedených alb vyčteme o hudbě zůstávající na okraji zájmu dominantní euro-americké scény? Podobně jako předtím, že tento hudební ekosystém neznající kulturní hranice, takže ho v žádném případě nemůžeme považovat za žánr, nelze uchopit jako celek, natož v něm hledat nějakou trendovou linku, a tak nezbývá, než se třeba soustředit na osobní preference. A nepřekvapivě přijít na to, že elektronika přestala být i pro nejzarytější zastánce autenticity sprostým slovem a snad konečně už nevadí účast „cizorodých“ západních muzikantů nebo hvězdných mainstreamových producentů. Určitě potěší větší zaostření ankety na americkou černošskou hudbu – Jake Blount a Leyla McCalla – a registrujeme také stále víc britského a irského folku: Catrin Finch & Seckou Keita, VRï nebo Brìghde Chaimbeul. Není však proti věci, že mezi aktuálními tvůrci zvítězil sedmnáct nežijící malijský kytarista Ali Farka Touré? Ne; album Voyageur – devět dosud nikdy nevydaných skladeb, natočených producentem Nickem Goldem na cestách nebo během studiových jamování se zpěvačkou Oumou Sangaré – je fantastické a nejde na něho ani náhodou vztáhnout měřítka posmrtných dolování archívů.
Nemá cenu si nic namlouvat, world music se pořád šíří hlavně vlastními kanály. Až budou koncem roku zveřejněny prestižní rockové a popové inventury, zaměřené na vkus západního posluchače, alb z Transglobalu, nazpívaných v cizích jazycích a odehraných na podivné nástroje, tam najdete pomálu a vždy se paradoxně budou týkat hudby, která by do nich za jiných okolností normálně patřila, nebýt dopředu odrazujících nálepek typu „world music z Afriky“.
Magazíny a webové portály Uncut, The Wire, Mojo, Pitchfork nebo The Quietus nahrávky world music pravidelně recenzují a dokážou se zaměřit i na kontext, z mnoha důvodů si ovšem hodně vybírají. Největší práce se zviditelňováním zbývajícího ohromného množství alb pocházejících často z míst, kam běžná hudební publicistika nedohlédne, tak nadále zůstává na specializovaných časopisech, webech, rádiových pořadech a sledovaných žebříčcích.
„Neznám žádnou jinou hudební scénu, která by stále čelila zpochybňování svého názvu a tím i své existenci, protože scénu world music tvoří přece její název,“ řekl Balasz Weyer z maďarské produkční organizace Hangveto. S vědomím, že jde o zastřešující termín bez nároku na dokonalé pojmenování rozmanité hudby vycházející z tradic s nárokem na jejich moderní inovace. A zahrnující také úctu k publicistům, producentům, organizátorům festivalů a majitelům nezávislých labelů, kteří názvu world music vtiskli konkrétní náplň a svému snažení seznamovat posluchače s hudbou, o které neměli ani ponětí, zasvětili svůj život. Bez úmyslů ocejchovat ji známkou výjimečnosti v rámci světové hudební scény a podsouvat ji daleko vyšší humanistické a antirasistické cíle. Ano, debata o platnosti, vhodnosti a korektnosti názvu world music – nejčastěji vedená lidmi nemající šajnu o čem mluví nebo chytráky sledující své cíle – pokračuje. Navíc se ukázalo, že nově ražený termín global music připomíná situaci, kdy se vlk nažral, a koza zůstala celá. A ze všeho nejvíc to vypadá na starou dobrou marketingovou taktiku přejmenovávat staré na nové, jen aby to přilákalo čerstvé posluchače.
Autor těchto řádků termín world music používá zřídka a hudebníky za něho moc neschovává. Dává raději přednost vysvětlování, odkud jsou, jaký druh hudby hrají a jakou kulturní tradici reprezentují, nicméně ho v žádném případě nezatracuje a nadále ctí pro jeho orientační podstatu a historii. Minimálně do té doby, než přestanou existovat žebříčky world music jako alternativní forma zviditelnění hudby bez které by v globálním světě přestala existovat nenahraditelná diverzita.
Jiří Moravčík
Autor je členem Transglobal World Music Chart
První desítka nejlepších alb sezóny 2022-2023
1. Ali Farka Touré · Voyageur ( World Circuit)
2. Souad Massi · Sequana ( Backingtrack Production)
3. Gaye Su Akyol · Anadolu Ejderi ( Glitterbeat)
4. Al-Qasar · Who Are We? ( Glitterbeat)
5. Antonis Antoniou · Throisma ( Ajabu!)
6. Mostar Sevdah Reunion · Lady Sings the Balkan Blues ( Snail)
7. Kayhan Kalhor and Toumani Diabaté · The Sky Is the Same Colour Everywhere (Real World)
8. Angelique Kidjo & Ibrahim Maalouf · Queen of Sheba ( Mister Ibé)
9. Constantinople, Kiya Tabassian & Ghalia Benali · In the Footsteps of Rumi ( Glossa)
10. Kimi Djabaté · Dindin ( Cumbancha)
Kompletní výsledky najdete na www.transglobalwmc.com