Během pár týdnů se počasí radikálně změnilo a Park 360 v Hradci Králové se z bahenní lázně Rock for People přeformoval na vyprahlou poušť Bludfestu.
Už po cestě vlakem jsem si říkala: „Vždyť ti lidé tam snad budou kolabovat!”. Nedovedla jsem si představit, že by vůbec někdo dokázal udýchat a přežít postávání u stagí na sluníčku, natož pobíhat v moshpitu.
Ve vlaku se mnou jeli lidé, kteří také zjevně mířili na Bludfest a mezi tématy konverzací převládalo jediné – odporné horko. První věc, která mě alespoň na chvíli zachránila před definitivním vysušením a dodala mi naději, byl bludfestový shuttle bus, který jezdil z Hradce Králové až ke vstupu do festivalového areálu. Byla v něm totiž klimatizace… Když jsem z něj ovšem vylezla, znovupřítomné horko bylo jako rána pěstí.
Po výstupu z autobusu mě čekala cesta k akreditacím. Deset minut chůze sice není tolik, ale v tom horku jsem měla trochu strach, že někde po cestě zapomenu plíce. Vše jsem ale zvládla a od akreditací jsem šla rovnou do areálu festivalu, který jsem po zbytek dne neopustila. Na festival jsem se původně rozhodla vydat úplně sama, ale nakonec jsem stejně zjistila, že tam bude spousta kamarádů. Hned jsem se setkala se dvěma kamarádkami a trávila s nimi většinu času.
Sešly jsme se těsně před začátkem prvního koncertu – Pam Rabbit.
Svoji show odstartovala s grácií. Během vystoupení střídala češtinu s angličtinou. Sama jsem si hned ze začátku všimla, že na festivalu je spousta cizinců a češtinu slyším jen výjimečně.
Stály jsme na sluníčku a poslouchaly koncert, s Pam jsme si zazpívaly jednu z jejích nejznámějších skladeb – npc a pak jsme se musely jít schovat do stínu, vůbec to nevadilo, protože koncert jsme slyšely. Překvapilo mě, jak málo lidí na koncertě je. Doufala jsem, že se to během dne zlepší, aby Yungblud a ostatní interpreti nebyli zklamaní. Nicméně, bylo naprosto pochopitelné, že většina lidí dala přednost posezení ve stínu před vyčkáváním před pódiem. Pár lidí se ale taky našlo, kteří seděli přímo pod stagí v úzkém pruhu stínu a drželi si svá místa na večer. Když kolem projížděl hasičský vůz, který vodou chladil festivalové cesty a prostory, seběhlo se pár lidí, kteří se chtěli nechat pokropit a my jsme nemohly chybět. Byla to v tu chvíli taková záchrana, že jsem nad tím přemýšlela celý zbytek dne a přála si, ať se to opakuje.
Podle mapy
Z deky jsme měly výhled na chill out zónu. Rozhodly jsme se tedy zkusit štěstí a najít místo v hangáru u stolku s lavičkami. Mise byla úspěšná a po chvíli jsme se zchladily natolik, že už jsme mohly vést konverzace, které vzdáleně dávaly smysl. Po chvilce jsem sebrala odvahu opustit chráněný, chladnější prostor hangáru a rozhodla jsem se, že se podívám na koncert Jesse Jo Stark na Stage 2. Když jsem dorazila, stan byl sice naplněn k prasknutí, ale zároveň nezvykle ticho. Koncert měl začít už před několika minutami, ale stále se nic nedělo. Někdo říkal, že ještě probíhá zvuková zkouška, jiní tipovali technické problémy. Pravdu jsem se nakonec nedozvěděla, protože jsem po chvíli raději ustoupila ze slunce, které začínalo být opravdu nesnesitelné. Poté jsem si chtěla projít stánky s jídlem. Zjistila jsem, že ceny i stánky zůstaly stejné jako na RfP a rovnou jsem si koupila jídlo.
Koncert Destroy Lonely mě upřímně moc nelákal, zkusila jsem si kousek poslechnout, ale asi bych se k jeho hudbě musela víc propracovat. Čerpala jsem tedy síly na další koncerty a snažila se skrýt tu představu pláže a koupání.
Vzhledem k tomu, že jsem se nedokázala vyznat v mapce areálu už od doby, kdy jsem jí poprvé zahlédla, bylo pro mě náročnější vyhledat Gibson stage.
Nakonec jsem ale pódium našla a když se tak stalo, zrovna na něm probíhal koncert Precious Pepala, jejíž hudba mě zaujala natolik, že jsem se musela zastavit na své areálové obchůzce po přátelích. Zrovna šla zpívat píseň Eve a hudba mě dostala. Dále jsem procházela okolo Stage 2, kde hráli Pale Waves. Jakmile jsem se zastavila u stanu, začali hrát jednu z mých oblíbených písní – She’s My Religion. Svůj výlet jsem zakončila u Greenpeace stánku, kde jsem se sešla s kamarádkou.
Skotačení
Poté už nás čekal dlouho očekávaný koncert Palaye Royale. Show byla samozřejmě, jako vždy, naprosto skvělá, plná energie, jak od lidí, tak od všech členů na stagi. Stáli jsme na slunci a mně to bylo poprvé za den úplně jedno.
Nestihla jsem si před jejich koncertem ani dojít doplnit vodu, tak jsem ze srandy řekla kamarádkám: „Kdyby to se mnou náhodou seklo, hlavně mě nechte ležet na zemi! Chci na tom koncertě být, já to nějak vstřebám, i když nebudu při smyslech,“ načež se pochopitelně začaly smát.
Nakonec jsem si přece jen v průběhu odskočila pro vodu, aby se ze zbytku koncertu nestal boj o přežití. Remington samozřejmě „crowdboatoval” na svém nafukovacím člunu, šel do publika rozjet moshpit, stříkal po fanoušcích vodu z vodní pistole, Emerson klidně vstoupil mezi diváky a pak jim vylezl nad hlavy a snažil se je rozproudit, Sebastian celou show doplňoval o skvělou komunikaci s námi a sestupoval s kytarou k zábraně pod pódiem.
Když kluci začali z pódia vyvolávat circle pit, říkala jsem si, že v takovém horku snad ani nevznikne. No, k mému překvapení vznikl. Ptala jsem se pak, jaké to bylo, a setkávala jsem se vesměs jen s pozitivními odpověďmi: „Když jsme se pak zklidnili a vzdálili se od toho upoceného skotačení, najednou nám bylo krásně.”
Koncert LEAP jsme si užily z povzdálí a ze stínu, protože Palaye nás vyčerpali natolik, že jsme už nebyly schopné ani stát. Daly jsme si palačinku na posilněnou a snažily se sebrat dech. Nakonec jsme se ještě přiměly zvednout a šly jsme si projít zbytek areálu. Netrvalo dlouho a já jsem začala zjišťovat, že abych si dokázala projít, najít, pochopit a vyzkoušet všechny možné přidané stany a akce a obchůdky a prostory, musela bych v areálu strávit alespoň o den déle.
U stanu B.R.A.T. (Yungbludova vlastní značka oblečení) a YBHQ (prostor pro členy klubu) byla pokaždé dlouhá fronta, u Yungbludovy výstavy taky nestálo lidí zrovna málo a jediné, co jsme nakonec pořádně stihly, byl Make a Friend prostor, který je původně určen k vytváření nových přátelství. Mně osobně se tam ale nikoho nového poznat nepodařilo. O to víc mě pobavilo, že jsem nakonec poznala dva úplně nové lidi mimo tento prostor.
Rodina
Blížila se desátá hodina večerní a nás už čekal pouze Yungblud a cesta domů. Prostor u pódia se oproti dřívějším koncertům naplnil o poznání více, ale ani přesto se velikost publika nevyrovnala mým původním představám.
Na stage nastoupil s desetiminutovým zpožděním, ale svou energií, osobností a lidskostí zase všechno nahnal. Jeho koncert provázely konfety, ohně a nakonec i celý ohňostroj. Během koncertu také nesčetněkrát zazněla jeho oblíbená fráze „Ruce nahoru!“, na kterou už fanoušci reagují spíš s pobaveným úsměvem.
Při písničce Lowlife vybízel fanoušky k lepšímu výhledu z ramen někoho dalšího, na song fleabag si na stage pozval malého Alexe, který mu na kytaru zahrál neohroženě a poté přiznal, že neumí anglicky, mezi songy ujišťoval o své komunitě a o tom, že jsme rodina.
Jeden z velmi silných momentů nastal po písni Changes, kterou na svých koncertech zpívá na počest Ozzyho Osbourna. „Přijdu si strašně odpojený a snažím se vůbec vstát, ale pokaždé, když vidím vaše obličeje, vím, že někam patřím. A cítit se v bezpečí před okolním světem, je něco, za co vám nikdy nedokážu dostatečně poděkovat. Tohle je i vaše rodina. Když někdy budete mít strach, když vás bude něco děsit, někdo vám bude vyhrožovat… Budeme tam! Já tam pro vás budu!“ Písnička má takovou sílu, že celé publikum pokaždé spojí v jeden velký, perfektně synchronizovaný sbor. Vždycky mám radost vidět a slyšet, jak ostatní zpívají a žijí momentem.
Kam příště?
Příhodně se po konci vystoupení na všech obrazovkách objevil nápis „Don’t forget to live!” tedy „Nezapomeň žít”, což mi zrovna po takhle prožitém koncertě vehnalo motýlky do břicha a byla jsem dojatá. V tu chvíli jsem si totiž řekla: „Jo… teď fakt žiju.“ Byla jsem vyřízená, ubrečená, bez energie a převládala ve mně jen touha jít spát. Na cestu zpátky jsem měla domluvený odvoz s kamarády, ale museli jsme dojít poměrně daleko k autu, což po celém dni nebyla zrovna příjemná tečka.
Na akci, jako je tahle, jsem byla poprvé. Nedovedla jsem si pořádně představit jednodenní festival tohoto typu, v tak velkém a vybaveném areálu, ale od začátku jsem se na to těšila. Jeden den mi bohatě stačil a dovedla jsem si ho užít. Nečekalo mě tahání se se stanem a vybavením na kempovací život a hlavně mi stačila jedna power banka a jeden outfit…
Přes obrovské vedro byl areál na podobné podmínky připravený překvapivě dobře. Možností, jak se zchladit nebo doplnit vodu, bylo dost a za celý den jsem osobně neviděla jediný kolaps. Jen jsem později slyšela, že jich několik přece jen nastalo. Upřímně jsem ale čekala, že jich bude mnohem víc.
Pokud se Bludfest do Česka někdy vrátí, nebudu váhat ani minutu. A kdo ví – možná se za ním jednou vydám i do některé z dalších zemí, kam se na chvíli přestěhuje.