Demise fotografie

V Rudolfinu vystavuje Rineke Dijkstra. Nad fotografiemi nizozemské autorky Rineke Dijkstra (1959), které právě visí v pražském Rudolfinu, si divák klade tu samou otázku 7_06_demise_fotografiejako nad snímky Švýcarky Annelies Štrba, které tamtéž visely zhruba před půl rokem: Co to tady proboha dělá? Proč po sedmi místnostech prestižní galerie evropského formátu někdo rozvěsil nazvětšované fotky z rodinného alba, kterým chybí jakákoliv estetická i umělecká hodnota? Co je „jedinečného“ a „emotivně neobyčejně působivého“, jak tvrdí informační leták, na statických a kompozičně monotónních portrétech, v nichž před kamerou ztuhly naprosto zaměnitelné persony, jejichž tváře a těla nevyprávějí ani zlomky příběhů, natož aby obnažily „individuální osudy a pocity“? Že by šlo o happening, který si dělá srandu sám ze sebe a ukazuje, že král je nahý a umění už nějaký ten pátek mrtvé? To sotva. Kurátor galerie Rudolfinum Petr Nedoma spíš znovu dává na vědomí, že když se přes tematickou banalitu a tvůrčí impotenci přehodí závoj spíchnutý z pár frází, které se tváří jako hluboká moudra, je možné pod pojem umění strčit opravdu všechno.
Kdo ten závoj spíchl v případě Rineke Dijkstra se nedozvíme, text na letáku není podepsaný, nicméně čtěme jej pozorně: stojí v něm mimo jiné, že „snad o všech portrétovaných lze říci, že se autorce podařilo je zachytit v okamžicích, kdy přirozeně žijí svůj vlastní, jedinečný život vztažený k okamžitému niternému prožitku, jenž je nesmírně vzdálený manipulujícímu a umělému světu médií“. Pomineme-li zaumnost formulace, která implikuje, že lze rozdělit nerozdělitelné, tedy prožitek a život, a skutečnost, že fotografie sama se počítá k médiím, a tudíž objekty, které se ocitly v hledáčku autorčina foto aparátu, „světu médií“ nikam neunikly, je třeba říci dvě podstatné věci: za prvé, že podobně abstraktní nadšený popis lze přenést na díla tisí- třeba i malířů, případně spisovatelů, a za druhé, že u Rineke Dijkstra máme co dočinění s fotografií evidentně stylizovanou, čili ze své podstaty nepřirozenou, umělou – v okamžiku zmáčknutí spouště žijící náhle život toho druhého, tedy toho, kdo onu spoušť mačká.
Všechny snímky, které výstava shrnuje, zabírají lidskou postavu zepředu, a to buď jen torzo anebo v celku, nahou či oblečenou, mužskou nebo ženskou, osamocenou, případně s dalšími lidmi, ale každopádně s ustrnulým, bezbarvým výrazem tváře, stejně jako naprosto nedramatickým držením těla. Střídají se pouze kulisy, před nimiž figury stojí, respektive před které byly odněkud doneseny a postaveny: z volné krajiny přecházíme k bílé zdi nemocničního pokoje, z nočního klubu nás další snímek vynese na autorčin oblíbený mořský břeh, z Izraele se ocitáme ve Velké Británii. To jsou tedy ony slibované okamžiky, kdy objekty „přirozeně žijí svůj vlastní, jedinečný život“? To jsou ty „prosté, barevně subtilní, výrazově intenzivní, kompozičně vyvážené a emotivně neobyčejně působivé a silné obrazy, vzdálené jakékoliv umělé typizaci“? Co potom a jakými slovy napsat třeba o Nadarovi nebo nedávno znovuobjeveném Janu Lang hansovi?
Nenechme se vysmát a srovnejme fotografie Rineke Dijkstra třeba s právě vydanou kolekcí Antonína Kratochvíla Persona / Portraits, v níž co snímek, to prostorovým řešením strhující obraz chvějící se dějovostí a soukromými dramaty, a to jak v případech celebrit typu Liv Tyler, Davida Bowieho nebo Debbie Harry, tak i bezejmenných vězňů, prostitutek anebo nemocných. Zatímco Kratochvílovy černobílé snímky diváka vtahují do svých intimních her, opakovaně si žádají jeho oko, aby mu dotvořily, anebo zrelativizovaly předchozí vjem, barevné záznamy holandské autorky pouze trpně trvají, asi jako fotka v pasu nebo záběry v módních časopisech; tvoří je jediná a snadno prohlédnutelná významová vrstva, za kterou narazíme už jen na zeď, na níž snímek visí. A samozřejmě že i Rineke Dijkstra typizuje: vytváří typ banálního, tuctového člověka v indiferentním prostředí, typ spolehlivě postrádající klíčové barthesovské punctum, čili důvod, proč s fotografií či spíš s fotografovaným setrvávat v dialogu. Tedy typ, který zvládne stvořit kdokoliv s trochou volného času, digitálním fotoaparátem v ruce a vírou, že barevnost a velké rozměry výsledného díla zavěšeného v rozlehlých prostorách dokáží překrýt naprostou bezobsažnost a minimum umělecké invence.
Je těžko pochopitelné, po jaké sinusoidě se pohybuje kvalita autorských fotografických expozic, které Rudolfinum v posledním cca desetiletí nabídlo: od výšin, k nimž dosáhly vytříbené vizuální kolekce Cindy Sherman, Jürgena Klaukeho, Nan Goldin, Pavla Baňky nebo Ivana Pinkavy, k samému dnu bezmyšlenkovosti, respektive zaměnitelnosti, exhibicionismu nebo laciného šoku, na nějž dosedli Bettina Rheims a Serge Bramly, Jiří David, před půl rokem Annelies Štrba – a nyní Rineke Dijkstra. Ta jediná její fotografie, kterou lze prostoupit do druhého plánu, totiž záběr dívenky stylizované do Botticelliho Venuše, je smutným potvrzením pravidla.

Rineke Dijkstra: Portréty.
Kurátorka výstavy Hripsimé Visser,
připraveno ve spolupráci se
Stedelijk Museum Amsterdam.
Rudolfinum, Praha, 1. 6.–27. 8. 2006.

Přidat komentář