V roce, kdy Jan Švankmajer slaví 90. narozeniny, bychom měli v tomto průřezu jeho uměleckou tvorbou a dílem jeho ženy Evy spatřovat dva umělce, kteří více než čtyřicet let posedle tvořili bok po boku. K filmům, obrazům, sochám, loutkovému divadlu, kolážím, keramice, grafice atd. přistupovali jako praví surrealisté a tato výstava je soubornou dokumentací jejich tvůrčí činnosti.
Po smrti Evy Švankmajerové (1940–2005) je Jan Švankmajer přirozeně dál aktivní, možná dokonce aktivnější, a tak jeho umělecká tvorba trvá už přes 65 let a stále pokračuje, ačkoli on sám se za „umělce“ nepovažuje. Přesto je Švankmajer z aktivních českých umělců ten nejvýznačnější a díky svému nezměrnému a roztodivnému dílu je známý i v zahraničí.
Název a ústřední téma výstavy je Disegno Interno čili „vnitřní uspořádání“ – tento pojem označuje Švankmajerovo jedinečné obrazotvorné chápání podstaty motivů, které jsou jeho srdci nejbližší. Jde o rudolfinský manýrismus zahrnující baroko, alchymii a speciálně pro Kutnou Horu i kostnici v Sedlci, to vše v surrealistickém ztvárnění.
Švankmajer začínal jako filmový režisér na FAMU a u vchodu najdeme jeho vtipnou filmovou hříčku „Kostnice“ (1970). Odhaluje prvotní impuls v záplavě jeho posedlostí: staleté lidské kosti a lebky sestavené do masivních ornamentů, lustrů nebo oltářů. Švankmajerovy sochy z příhodných nalezených předmětů využívají podobným způsobem zvířecí kosti, lebky, rohy, parohy, oční bulvy, mušle, brouky a acháty k vytvoření menších groteskních zázraků, fantastických tvorů nebo kuriózních předmětů.
Surrealistické malby Evy Švankmajerové budou podle mých odhadů dříve či později oceňovány za hranicemi českých zemí srovnatelně s Leonorou Carringtonovou, Remedios Varovou nebo Dorotheou Tanningovou. Tyto surrealistické malířky stály během života ve stínu svých milenců a partnerů, kteří byli rovněž průkopníky tohoto hnutí. Podobný případ je i Švankmajerová, frustrovaná prací žen, které se starají o rodinu.
Jako druhá generace surrealistů žijících v Praze místo v Paříži slaví Švankmajerovi úspěch coby dvojice absolutních originálů i díky divadelní a filmové scénografii a „artefaktům“ z filmů. Ježíš na kříži pro černou mši z filmu Šílení vzbuzuje úžas, zatímco masturbační stroj ze Spiklenců slasti způsobující mnoho rozkoší je komická ztřeštěnost – a obojí je tu vystaveno.
Mnohé ze životního díla manželů Švankmajerových vzniklo v době izolace od Západu, ale právě v tomto období našli Švankmajerovi útočiště a skryté kouzlo v absurditě českého každodenního života, a nechali se inspirovat staršími tajuplnými prameny, jakými byli markýz de Sade nebo Arcimboldo. Díky těmto rysům a bezostyšně erotickému nádechu ve všem, čeho se dotknou (tj. co vytvoří), nemají mezi svými současníky konkurenci.
V budoucnosti naší civilizace vidí Švankmajer malou naději; blbost bují jako vždy a mnoho jeho nových děl komentuje smutný stav věcí. Úlevu a uspokojení hledá v přírodní kráse: prasečí rypáčky, daňčí uši a kopyta, vepřové nožičky, krůtí pařátky, ocasy, trus i drahé kameny – to je jeho výživná doména, a to ještě nemluvím o jeho děsivých fetiších.