Dnešní hypertextová a ,wikipedická‘ doba artikuluje redundanci informací především slovníky a encyklopediemi – pojmovými i obrázkovými, tištěnými i digitálními. Časoprostorové rámce naší zkušenosti se sice na jedné straně podstatně rozšířily a zrychlily, na druhé však významově zploštily. Obsáhnout produkty našeho vědění již dávno není v silách jedné discipliny, jednoho týmu, natož jednoho člověka. Zdlouhavý, nepříliš pohodlný proces ručního vyhledávání poznatků nahradily rychlé, flexibilní, efektivní a interaktivní vyhledávací a prohlížecí servery. Informační terminály nás naučily pohotově artikulovat pluralitu naší postmoderní situace, zároveň však handicapovaly a marginalizovaly tradiční analytickou a kontextovou interpretaci světa, jež byla v západní civilizaci několik posledních století doménou intelektuálních elit. Moudrý slogan „information is not knowledge“ dnes může znít jenom jako nostalgický dovětek rockové legendy ze zaslíbené země „reálného censorshipu“ a nikdo ho nebere vážně, stejně jako dříve nikdo nebral v globální vesnici varovně apokalyptickou frázi prozíravého teoretika komunikace „the medium is the mes sage“. Dnes již se každý spoléhá na to, že se k něčemu prokliká. Jakou má rychle a levně získaná informace hodnotovou garanci, nad tím si ale nikdo příliš hlavu neláme.
V záplavě encyklopedií, slovníků, příruček, přehledů, abstraktů, zasvěcených úvodů a fundovaných návodů oprávněně podezíravého čtenáře jistě potěší, když narazí na titul, jenž může být příkladem pro to, jak by mělo vypadat tradiční encyklopedické dílo v postmoderním věku. Agilní vydavatelství Slovart nabídlo koncem loňského roku na knižní trh hned dvě takové publikace – jednu v české, druhou ve slovenské sekci. Obě jsou po všech stránkách naprosto odlišné; kromě oblasti, kterou zpracovávají, je spojuje pouze období svého vzniku a období, jež reflektují – výtvarné umění 20. století. Jenom z tohoto hlediska je lze srovnávat.
Monumentální Umění po roce 1900 s podtitulem „modernismus, antimodernismus, postmodernismus“ je týmová produkce světově proslulých historiků umění, méně ambiciózní „slovník pojmů moderního a postmoderního umění“ s názvem Od abstrakcie po živé umenie je solitérskou prací slovenského výtvarníka a výtvarného pedagoga.
Autoři první publikace jsou Hal Foster, Rosalind Kraussová, Yve -Alain Bois a Benjamin H. D. Buchloch, působící na předních amerických univerzitách, druhou napsal Miloš Štofko z Trnavské univerzity. První chronologicky, rok po roce, mapuje výtvarná hnutí, tendence, události a strategie minulého století, druhá je abecedně strukturovaným slovníkem nezbytných termínů moderních a postmoderních způsobů vizuální reprezentace. Rozdílnost v materiálních zázemích obou projektů je patrná na první pohled – oproti exkluzivní sedmisetstránkové publikaci s množstvím kvalitních barevných reprodukcí vypadá něco přes tři sta stránek s černobílými ilustracemi hodně skromně. Obě knihy však přesahují rámec své mateřské discipliny a proto tu nestojí proti sobě kritické dějiny umění a klasifikační teorie umění, nýbrž dva erudované, místy vhodně komplementární pohledy na vizuální kulturu kontroverzní doby, jež se radikálně rozešla s tradičními reprezentačními schématy. Naše digitalizovaná kultura ještě stále (snad dokonce i více než kdykoliv předtím) potřebuje podobné texty, vědomé si možností a limitů kontextů, jež je zplodili, jako sůl, jelikož na odhalování souvislostí, nastolování nových pohledů a na inteligentní interakci smysluplných otázek a odpovědí je převážná většina povrchních novodobých breviářů přece jen krátká. Obě publikace proto určitě přivítají nejenom odborníci a studenti, ale každý, komu moderní a postmoderní umění ještě stále připadá neuchopitelné a nepochopitelné. Rozhodně to nejsou texty odsouzené na krátkou životnost a aktuálnost. A nenechte se odradit jejich poměrně vysokou cenou; je úměrná úsilí autorů, zdařilosti jejich záměrů i zisku čtenářů.
