Festival Rudolstadt 2018

Pozvánka na každoroční pouť do středoevropské Mekky world music, folku a tradiční hudby. Tu letošní podtrhuje silný argument: přijedou v Evropě vzácní Graham Nash a Steve Earle. Pro někoho možná pádný důvod festival konečně navštívit, k posluchačům pohostinsky vstřícné durynské město přivítá ale i další velké osobnosti, které sice nemusíte dopředu znát, záruky kvality dramaturgů jsou ale pověstné.

 

Dlouhodobě prestižní festival, který se letos koná v termínu 5.–8. července, leží kousek od hranic. Orientačně: cesta z Prahy trvá necelé čtyři hodiny. Rudolstadt od 90. let pomáhá našincům otevírat brány do světa unikátní hudby a na výzvědy a za inspirací sem pravidelně jezdí organizátoři našich festivalů. Všichni dohromady vědí, že s nákupem permanentek není dobré váhat: nejenže ušetříte nezanedbatelnou částku, zbavíte se na místě starostí s nepříjemnými frontami u pokladen. Zájem o festival – i v tak těžké evropské konkurenci – totiž stoupá, protože dramaturgové cílí na všechny generace, a i když k potěše té starší loví občas ve veteránských vodách, reputaci si udržují především velmi zasvěceným rozhledem v aktuálním dění. Těžko odhadnout, jestli Američané spustí takový alarm, jak se to loni přihodilo s Amy McDonald a Asafem Avidanem, kdy festival dosáhl návštěvnického rekordu, nicméně předloňské album šestasedmdesátiletého Grahama Nashe This Path Tonight, vydané po dlouhých čtrnácti letech, se podařilo a naživo si ho bude chtít poslechnout asi víc lidí. Což platí i pro Stevea Earla a jeho kapelu Dukes: záruku nadále nadupaného alternativního country. Záleží ale na věku a oba zasloužilí velikáni jistě prominou, větší zemětřesení zřejmě v městském parku nastane, až na podium vstoupí Oddisee, americký raper a zpěvák súdánského původu, setrvalá hvězda nezávislého hip hopu, tvrdící: „Raději umřu, než bych se spokojil s tím, co se děje okolo mne.“ Jeho loňské album The Iceberg do sebe vstřebalo všechnu zlost Trumpovy éry a pronikavější protirasistické komentáře abyste pohledali.

Rudolstadt se přímým politickým akcím vyhýbá. Jde na to jinak: léta zve umělce spojené s tvorbou hlásající humanismus, antirasismus a zdravý rozum. Zájem o současné dění, rezonující prakticky celým zblázněným světem, potvrdili organizátoři i letos: co se děje na izraelsko-palestinské hranici, kde umírají lidé, víme. Otevírací čtvrteční koncert izraelské zpěvačky a hitmakerky Yael Deckelbaum se skupinou The Mothers bude proto druhem politického prohlášení: Yael se v roce 2016 zúčastnila akce March of Hope, kdy ze severu země do Jeruzaléma dva týdny pochodovaly čtyři tisíce palestinských a izraelských žen organizované hnutím Women Wage Peace, prosazující mírovou dohodu mezi oběma zeměmi. Hymnou pochodu se stala skladba Prayer of the Mothers a zpěvaččino poprockové album zahrnuje i další skladby spojené s pochodem.

 

Arabské jaro nenaplnilo očekávání a mnoho hudebních vůdců tisícihlavých protestních shromáždění bylo pod hrozbou vězení nuceno opustit rodné země. Egyptský zpěvák Ramy Essam dnes žije ve Švédsku, odkud nepřestává provokovat režim presidenta Sísího a spolupracuje s PJ Harvey nebo Tomem Morellem (Rage Against the Machine). Poslední album A Letter to the UN Security Council namixoval z tvrdého rocku, popu a protestní naštvanosti. Essam obdržel významnou cenu dánské organizace Freemuse sledující po celém světě cenzuru a lidská práva v hudební oblasti. A magazín Time Out zařadil jeho skladbu Irhal za jeden z nejvýznamnějších hudebních protestů novodobých dějin.

Za Magickou zemi bylo s ohledem na stoleté výročí vyhlášení nezávislosti vybráno Estonsko, pobaltská země rozlohou sic malá, v hudbě už dávno ovšem považovaná za velmoc. Pětičlenné akustické skupině Curly Strings, míchající tradici s americkým bluegrassem, se dostane dokonce doprovodu durynského symfonického orchestru, zatímco fenomenální zpívající houslistka Maarja Nuut si s elektronikou vystačí sama a stejně tak Mari Kalkun, písničkářka doprovázející se na kannel, citeru příbuznou finské kantele. A tajným trumfem se může stát dvojice dvou folkových punkerů PUULUUP, proslulá drsným humorem. Na křehké, magii z přírody čerpající Estonce, naváže na hradním nádvoří komorní smíšený sbor Cor de Cambra Francesc Valls z barcelonské katedrály, věnující se liturgickým písním pro poutníky z kodexu Llibre vermell de Montserrat, zahrnutého mezi nejvýznamnější středověká díla všech dob. Velkoleposti koncertu dodají další katalánští hudebníci a hlavně tanečníci souboru Esbart Dansaire. Že půjde o událost, můžeme organizátorům dopředu věřit.

Kubánský jazzový klavírista Omar Sosa a senegalský hráč na koru Seckou Keita (duo s venezuelským perkusistou Gustavo Ovallesem vystoupí také na Colours of Ostrava) jsou na sebe až telepaticky naladěni a rozhodně nežijí ve vzduchoprázdnu: transcendentální album Transparent Water není pouhou ódou na vodu a ochranu přírody, dotýká se také podstaty lidství a zařadilo se mezi ta nejlepší za rok 2017.

Malijská zpěvačka Fatoumata Diawara o svém novém, teprve druhém albu Fenfo řekla: „Toužila jsem po moderním zvuku, protože to je svět, ve kterém žiji. Považuji se za tradicionalistku, chci ale také experimentovat. Držím se svých kořenů, ale sděluji je jiným způsobem. Album vyjadřuje, jak se cítím, jak chci znít a kdo jsem.“ Už z prvních ukázek není nejmenších pochyb: v Rudolstadtu uslyšíme dílo velké africké modernistky žijící v Paříži. Z tamní čtvrti Belleville pochází skupina Debademba, jejíž lídři – malijský kytarista Abdoulaye Traoré a zpěvák Mohamed Diaby z Burkina Faso – vyznávají panafrikanství jako ideální zdroj nejrůznějších vlivů, zhuštěných do silného a dravého rockového funky zvuku. Zpěvačka Elida Almeida z Kapverdských ostrovů zatím všude kam přijela koncertovat vzbudila senzaci: aby ne, když písním morna a dalším ostrovním stylům dodala v Lisabonu takový šmrnc, že mu odolá snad jen hluchý. Vztaženo na další, snad ve všem mimořádné ženy: Lula Pena z Portugalska, mistryně severských balad Unni Løvlid z Norska, pozoruhodná reprezentantka uzbeckého súfismu Munadjat Yulchieva, v jazyce ladino zpívající italské ženské trio Ganes, v Německu žijící íránská jazzová zpěvačka Cymin Samawatie nebo naprosto tanečně strhující Betsayda Machado z Venezuely, doprovázená kapelou Parranda El Clavo.

Početný francouzsko-alžírský orchestr El Gusto si loni vybral vízového peška, napodruhé to snad vyjde. Příběh setkání dávných přátel po padesáti letech odkrývá historii alžírského stylu chaabi a připomíná časy, kdy ho ve čtvrti Casbah metropole Alžíru společně hráli arabští a židovští muzikanti, než je v roce 1962 rozprášily represe spojené s vyhlášením nezávislosti Alžírska.

Tráva v parku asi dostane nejvíc zabrat po drtivých show tanečních zabijáků: Chico Trujillo z Chile, indicko-americká úderka Red Baraat, nestárnoucí Txarango z Barcelony nebo libanonští rockeři Mashrou’ Leila.

Za horké tipy, kvůli kterým se návštěva Rudolstadtu bezesporu vyplatí, pak považujte nový objev producenta Joy Boyda, albánskou skupinu Saz’iso, kyperské trio Monsieur Doumani, legendární britské folkaře Blowzabella, španělského flamenkového romského zpěváka Diego el Cigala a vynikající folk-drone irskou skupinu Lankum.

 

web: https://rudolstadt-festival.de/de/

 

 

 

Přidat komentář