Obřím hudebním festivalům o rozloze malých měst mohou organizátoři neporovnatelně skromnějších akcí konkurovat dvěma způsoby: nepřenosnou rodinnou pospolitostí a pestrou programovou nabídkou, nestavějící na megahvězdách, nýbrž na nevšednosti a originalitě. Cítíte se tu jako doma, nemusíte nikde a za ničím bloudit, neděláte si – protože nemusíte – velkou hlavu z toho, že byste něco nestihli a nebuzeruje vás žádná ochranka. Kočírují-li navíc takové festivaly dramaturgové schopní dívat se i za roh, nehrozí, že by se z nich staly hudební skanseny, odmítající brát v úvahu nové podněty.
Například Folkové prázdniny, konající se už léta v malém moravském městečku Náměšti nad Oslavou. Z původně folkového festivalu, představujícího rok co rok během osmi dnů průřez toho nejlepšího z domácí scény, se postupně vyklubalo svébytné mezinárodní setkání muzikantů z oblasti world music, jinými slovy ‚folkařů odjinud‘. Vloni zesnulá duše Folkových prázdnin Draha Schmidtová postupně do Náměště pozvala spoustu zajímavých muzikantů z celé Evropy a její muž Michal – nejbližší spolupracovník a tudíž logický nástupce – v tom pokračuje.
S letošní programovou náplní proto po letité trpělivé práci míří Folkové prázdniny bez přehánění do první ligy evropských hudebních festivalů. Nabízí se přitom srovnání: dnes proslulá přehlídka world music v německém městě Rudolstadtu začínala v devadesátých letech jako skromný folkový festival, pak ho vzali do rukou vizionáři a dnes se sem sjíždějí muzikanti ze všech koutů planety. Folkové prázdniny s jedním hlavním pódiem na zámeckém nádvoří, schopném pojmout maximálně pět set lidí, na těch šestnáct rudolstadtských scén rozhodně nemají. Přesto si jsou nepopsatelnou atmosférou, kdy hudbou žije doslova celé město, a snahou představit naprosto neznámé hudební styly a nástroje, oba festivaly velmi blízké.
Hlavním tématem letošního ročníku (koná se od 22. do 29. července) budou v Náměšti ‚vokály, hlasy a zpívání‘. Nedělní program už tradičně patří divadelníkům a pouličním kejklířům a po celou dobu bude probíhat také velmi oblíbené Hnízdo múz, tedy celá řada na všechny výtvarné a hudební žánry zaměřených workshopů rozesetých po celém městě. Folkové prázdniny jsou mezi hudebními publicisty, odborníky, etnomuzikology a rozhlasáky známy i pořádáním dvoudenního semináře o world music a lidové hudbě. Tentokrát s názvem Kouzla ve world music.
Vloni díky Folkovým prázdninám poprvé v Čechách zazněly sardinský dechový nástroj launeddas a jedenadvacetistrunná západoafrická harfa kora, letos tu má premiéru baskická txalaparta – dvě i více dřevěných fošen, do kterých se svisle tluče dřevěnými kolíky. Původ txalaparty (ve volném překladu rytmus koňských kopyt) halí starobylý opar, ví se však, že už od 17. století představovala nástroj komunikace. Staccato zvuk nejprve oznamoval smrt, později byl v mnoha vesnicích signálem, že jablečný mošt je hotov. Snad proto, že se tu jablka dříve drtila pomocí dřevěných tlučců. Moderní doba přinesla lisy a z txalaparty se stal slavnostní nástroj pro závěrečnou hostinu. Dřevěné fošny se položily na košíky, hromadu kukuřičných listů, přes dvě židle nebo ovčí houně a dva hráči s dřevěnými paličkami (makilak) přibližně o délce 55 cm a tloušťce 2-3 cm do nich začali rytmicky svisle tlouct. Zkrátka pustili se do hry, kdy jeden reaguje na rymus druhého: první (ttakun) pouze zrychluje či zpomaluje základní rytmus, druhý (erren) ho doplňuje rozmanitými protirytmy, dodávajícími provokativnost a napětí. Ttakun se mu snaží okamžitě přizpůsobit a překonat ho. Oba chvílí znějí unisono, chvílí jako soupeři. V okamžiku, kdy jsou údery tak rychlé a komplikované, že nic dalšího už není možné vymyslet, končí vše zběsilým a složitým crescendem. Skladby mají libovolnou délku, záleží jen na zvolených rytmech a fyzičce. Ačkoliv byla txalaparta kdysi na festivalu v německém Rudolstadtu zařazena mezi marimby, šlo spíš o rozpaky organizátorů. Na txalapartu se nedají zahrát tóny a potom, je potřeba dvou i více hráčů, jinak se podle Basků nejedná o txalapartu. Jediné, co lze na tónových kontrastech upravit, je tloušťka dřevěných prken. Můžete se rovněž setkat s nástrojem, kdy dřevo nahradí zvonivé kamenné desky, zvony či obyčejné plastikové barely. To už jsou ale moderní extrémy. Txalaparta je národním nástrojem Basků, symbolem tamní kultury, těžko přenosným na albové nahrávky. Její jedinečnost doceníte, teprve když zažijete hráčský souboj na vlastní oči. Nikde není psáno, že do fošen musí mlátit pouze muži.
Dvojčata Maika a Sara Gómezovy od svého slavného vystoupení na prestižním festivalu WOMEX už léta dokazují, že i ony mají v pažích sílu a cit pro rafinované rytmy. Koncerty sympatických a krásných devčat jsou na hranici fyzické únosnosti a doslova fascinují publikum, před nímž se odvíjí jakýsi středověký boj. Hlasitý, nekompromisní, rytmicky uhrančivý. Konečný ječivý výkřik Maiky a Sary a paličky vystřelené nad hlavu po každé skladbě pak značí jediné: konec, ale ta pravá extáze vás teprve čeká.
Zřejmě nejzářivější hvězdou se v Náměšti letos stane anglická folková zpěvačka, houslistka a rebelka Eliza Carthy. Dcera vážených tradicionalistů Normy Waterson a Martina Carthyho, jejíž alba byla už několikrát odborníky zařazena mezi nejlepší světové nahrávky. „Prosazuji anglické písně, jak jen je to možné, a někdy mám pocit, že tahle hudba se stala mým posláním,“ říká Eliza o svém snažení a přitom se nerozpakuje vstoupit na horkou půdu taneční scény, natočit popověji zabarvené folkrockové album Angels&Cigarettes a na pódiu řádit s kurdským harfeníkem Tara Jaffem, polskými Cikány či ugandskými bubeníky. Vždy je naprosto svá: „Nejsem experimentální umělkyně, já jsem pouze umělkyně a netoužím být jakkoliv zaškatulkovaná.“
V současnosti vedle vystupování s rodiči pod hlavičkou Waterson: Carthy spolupracuje Eliza s kapelou The Ratcatchers a nám se tím v Náměšti dostane neobyčejného nádavku. Tvoří ji totiž stejně vynikající a přemýšliví muzikanti jako ona: houslista Ben Ivitsky a miláčkové anglické scény, folkové duo roku 2006 John Spiers a Jon Boden. Společně natočili i aktuální Elizino album Rough Music, vynášené do nebes. Txalapartou a Elizou to ale v Náměšti nekončí.
Objeví se tu i vynikající zpěvačka a bubenice Dobet Gnahore z Ghany, slavné dívčí trio Lais z Belgie (výjimečně a cappela), Huun-Huur-Tu z Tuvy, sympatický irský zpěvák a člen Afro Celt Sound Systemu Iarla O’Lionáird, fantastická syrová maďarská cikánská kapela Parno Graszt, které někdo zapomněl říct, že se také dá hrát pomalu, ghanští bubeníci a akrobaté Adesa, bláznivá francouzská dechovka Sergent Pépere, Jablkoň se tu ojediněle spojí s Hradišťanem Jury Pavlici, legendární rozhlasák a folklorista Jaromír Nečas zazpívá za doprovodu cimbalisty Jury Petrů, nebude chybět Glen Hansard a jeho irská folková parta, Triny, Camael a divadlo bratří Formanů. Vše podstatné najdete na www.folkoveprazdniny.cz.
