Na cestách za současnou uměleckou scénou ve Francii, jimž se Delikatesy pravidelně věnují, by neměla chybět dvě místa, která rozhodně nepředstavují alternativní podzemní tepnu uměleckého života. Právě naopak. Jde o reprezentativní paláce moderního umění, neodmyslitelně spojené s promyšlenými investicemi, výlučnými adresami, sběratelskými ambicemi, ale zároveň také s nepopiratelnou uměleckou kvalitou. Ať již vás soudobé umění oslovuje, či nikoliv, určitě zde pocítíte autentický estetický prožitek.
Dnes bych rád naladil vaši chuť na tóny Nadace Cartier pro soudobé umění, jejíž přesun ze čtvrti u montparnasského hřbitova do nového sídla v bezprostřední blízkosti Louvru vtiskl centru Paříže výrazný soudobý akcent a stal se důležitou událostí nedávné doby. V duetu s ní pak půjde o Bourse de Commerce – Pinault Collection, která byla otevřena v květnu 2021. Nachází se jen několik stovek metrů od prvně jmenované a v oblasti bývalých Les Halles vytváří nepřehlédnutelný protipól Centre Pompidou. Obě instituce spojuje nejen prestižní adresa, ale především společný model uvažování o roli umění a jeho významu ve veřejném prostoru, a ve svém přesahu i v celé dnešní společnosti.
Jsou výsledkem vize mimořádně úspěšných podnikatelů, kteří se rozhodli část svého kapitálu proměnit v dlouhodobou kulturní investici a vytvořit instituce přesahující rámec soukromé sbírky. Obě zakladatelské osobnosti patří ke stejné generaci budující nový model kapitalismu 70. a 80. let, spojuje je bretonský původ, investice do průmyslu s luxusem, ale především přesvědčení, že soudobé umění potřebuje nejen finanční zázemí, ale i silný ústřední rámec spolu s architektonicky výrazným řešením.
Nadace Cartier pro soudobé umění (Fondation Cartier pour l´art contemporain) nese jméno po ikonické francouzské šperkařské značce, ale její vznik je především spojen s Alain Dominique Perrinem, rodákem z města obchodníků, Nantes. Po studiích zaměřených na management vstoupil Perrin do představenstva skupiny Cartier, bylo mu tehdy teprve třiatřicet let. Jeho kariéra v rámci skupiny rychle akcelerovala, což mu umožnilo začít rozvíjet i vlastní kulturní projekty. V roce 1980 koupil zámek Lagrézette a přilehlé vinice u města Cahors, kde se vedle produkce vína začal systematicky věnovat podpoře soudobého umění. Jeho tehdejší manželka zde o něco později založila významný, dnes již neexistující fotografický festival Printemps de la photo de Cahors, který mimo jiné navštívily osobnosti ze světa hudby (Elton John, Lou Reed) či filmu (Wim Wenders, Richard Gere).
Chci psát o Paříži, a proto se chuť cahorského vína a vůně jižních svahů mohou zdát být k tématu instituce ležící v centru metropole poněkud vzdálené. Koupě nemovitosti však na prvním místě odhalila Perrinovu ranou orientaci na promyšlené investice do umění. V okruhu jeho blízkých přátel se tehdy navíc pohyboval významný francouzský sochař César, jehož autorská práva mimochodem Perrin dodnes vlastní. Vše vyřčené mělo pro vznik nadace svůj význam.
V okamžiku, kdy se po vítězství Mitterranda v roce 1981 dostala ve Francii k moci levice, vznikla zcela nová konstelace, která měla mimo jiné ambici vnést do umělecké činnosti soukromý mecenát. Zde stojí počátek Fondation Cartier. Instituce byla nová, průkopnická. Nejen proto, že vznikla jako jeden z prvních velkých firemních mecenášských projektů v zemi, ale především proto, že zásadně proměnila samotné pojetí kulturní nadace. Fondation Cartier se nevázala k logice soukromé sbírky, ale k modelu programové platformy, v níž se kapitál nestával jen zázemím, nýbrž aktivním hybatelem kulturní produkce. V kontextu Francie, kde tradičně dominoval silný stát jako hlavní garant umění, představoval posun k hybridnímu modelu mezi veřejným a soukromým sektorem zásadní změnu rovnováhy. Nadace fungovala méně jako archiv osvědčených hodnot a více jako prostor pro jejich tvorbu – s důrazem na výstavy, spolupráci napříč médii, od fotografie přes architekturu až po performance s výrazným mezinárodním přesahem. V širším měřítku se tak Fondation Cartier stala jedním z prvních evropských příkladů institucionální globalizace současného umění, která předběhla pozdější, dnes běžné standardy muzeí i kurátorských praxí.
První dekádu své existence sídlila instituce nedaleko Versailles v obci Jouy-en-Josas. Zásadní obrat představovalo přesídlení v roce 1994 na boulevard Raspail ve 14. pařížské čtvrti. Jednalo se o unikátní prosklenou budovu, navrženou tehdy nesmírně progresivním architektem Jeanem Nouvelem. V době svého otevření veřejnosti šlo bez nadsázky o jednu z nejvýznamnějších architektonických realizací konce 20. století. Ústředním motivem celé stavby byl libanonský cedr, který pamatoval ještě restauraci Bourbonů. V roce 1823 jej vysadil royalistický spisovatel Chateaubriand. Jean Nouvel navrhl budovu ze skla, ale strom architektuře neobětoval, naopak z něj učinil její přirozený střed.
Stavba, která
