Trochu jsme to již naznačili, když jsme popisovali okolnosti, které vedly Eda Sanderse k tomu, že ukončil činnost kapely, již společně s Tuli Kupferbergem a Kenem Weaverem koncem roku 1964 zakládali. Ano, The Fugs v podstatě v roce 1969 skončili a vlastně se nelze Sandersovi divit. Tlaky byly již příliš velké, mocenské struktury dělaly, co mohly, aby to nežádoucím trubadúrům znechutili, šla po nich FBI, městská zastupitelstva jim nepovolovala vystoupit, zároveň chtěl vyzkoušet něco jiného.
Pro připomenutí Sandersovy vzpomínky: „V únoru 1969 jsme odehráli několik koncertů v Austinu a pak jsem se rozhodl kapelu rozpustit. Bylo to příliš únavné, vést rockovou kapelu byla práce na patnáct hodin denně a vůbec to nebylo tak uspokojivé jako dřív. Kromě toho jsem dostal nabídku na sólové album a chtěl jsem se věnovat literatuře a dalším věcem.“ Ano, a jak řekl, tak také konal. Napsal knihu o Charlesi Mansonovi, napsal i řadu próz a svazků poezie, přednášel ve svém dřevěném woodstockém domku, který si pořídili za tantiémy z prodeje knihy o Mansonovi a kam se společně s manželkou Miriam přestěhovali v roce 1974, nejen aby zde v bezpečném prostředí vychovávali dceru Deirdre, ale také krmili jeleny, vydal dvě sólová alba, byl stále aktivní jakožto občan. A ještě něco, koncem roku 1970 dostal nabídku napsat biografii kapely The Eagles, mimochodem dobrých kamarádů. Nabídku, jež podle smlouvy nabízela vskutku „hezký výdělek“. Pracoval na ní dva roky a výsledek obsáhl čtyři svazky. Ovšem těžko říct, zdali byl až tak poctivý biograf, či nehodlal zamlčet jisté věci, které kapela nechtěla zveřejňovat – manželky? zákony? – a tak rukopis nakonec zmizel v trezoru manažerů, kde nejspíš zůstane navěky. Škoda, byla by to jistě výživná četba! A co na to sám autor? Takto mi odpověděl v jednom z rozhovorů, které jsme spolu vedli: „Ano, napsal jsem devítisetstránkovou historii kapely The Eagles, která zabírala první etapu jejich dráhy, roky 1971–1982. Glenn Frey byl můj kamarád, a když jsem psal knihu a Mansonově gangu, bydlel jsem v Los Angeles u něj. Kniha se jmenuje This American Band – the Story of the Eagles. Sice ještě nevyšla, jednou ale určitě vyjde a stane se z ní standardní klasika americké pop music 70. let.“ Pravda, navzdory Sandersově optimismu stále nevyšla, a nejspíš ani nevyjde.
Mimochodem, a teď se omlouváme za menší odbočku, připomeňme si podobný osud, který potkal devadesátiminutový dokumentární film, který si v roce 1972 objednali The Rolling Stones u švýcarsko-amerického fotografa a filmaře Roberta Franka (1924–2019). Frank měl dokumentovat jejich turné k albu Exile On Main Street a hoši dali Frankovi naprosto volnou ruku, nechali jej točit úplně vše. Zřejmě si slibovali šikovnou propagaci, ovšem po zhlédnutí filmu rozhodli podobně, jako jejich kalifornští souputníci. A tak všechny ty drogové a sexuální eskapády skončily v trezoru, manželky i policie utřely. Ovšem ne tak docela, rozhodnutím soudu projekce povoleny byly, ovšem Robert Frank musel být přítomen. Model chytrá horákyně, že. Přesně to se stalo při projekci v newyorském Metropolitním muzeu v roce 2009. Kurátor oznámil přítomným, že Robert Frank je sice v budově, ovšem ta „má 190 000 čtverečních metrů…“ A bylo to!
Roberta Franka je dobré si připomenout ještě jednou, a to v souvislosti s jeho fotografickou knihou Američané z roku 1958. Frank tehdy vyrazil ve staré fordce a při svém křižování Amerikou fotil a fotil. Černobílé snímky nic nepřikrašlovaly, naopak: ukazovaly krásu ve zcela všední realitě, Frank zachycoval spíše chudší Američany, ale s úctou. Kniha, jež se stala klasikou, vyšla s předmluvou Jacka Kerouaca, v jeho typickém konfesijním stylu, z níž pro přiblížení lehce ocitujeme: „Ten bláznivej pocit v Americe, když slunce pere do rozpálených ulic a z džuboksů nebo z nedalekýho funusu se line muzika, tak tohle zachytil Robert Frank na těchhle parádních fotografiích, když ve starém ojetém autě (díky Guggenheimovu stipendiu) sjezdil skoro všech osmačtyřicet států a pohotově, s tajemstvím, géniem, smutkem a zvláštní diskrétností přízraku vyfotografoval scény, které do té doby nebyly na filmu k vidění. Za to ho budou rozhodně slavit jako velkého umělce svého oboru. Až tyhle snímky uvidíte, nebudete si nakonec už vůbec jisti, jestli je jukebox smutnější než rakev. […] Každej, komu se tyhle fotky nelíbí, tak ten nemá rád poézii, jasný? A každej, kdo nemá rád poézii, tak ať jde domů a kouká se v Televizi na záběry velkejch kovbojů v kloboukách, co je hodný koně snášej.
Robert Frank, Švýcar, nevtíravý, fajn, s tím malým foťákem, který zvedá jednou rukou a fotí, nasál z Ameriky smutnou báseň přímo na film, a zařadil se tak mezi tragické básníky světa.
Robertu Frankovi teď posílám tenhle vzkaz:
