V posledním díle našeho nekonečného seriálu jsme ohlásili jeho brzké ukončení, snad i završení, zbývá nám tedy – ne, že by nebyla další témata, ta snad někdy jindy – ještě Sandersova literární a jiná tvorba z posledních let a také jeho nepolevující občanská angažovanost.
Přestože je znám především jako vedoucí, hlavní autor, zpěvák a spiritus agens kapely The Fugs, nesmíme zapomínat, a také jsme o tom obšírně psali, že Sanders začínal jako básník a poezii psal i v dobách, kdy byli The Fugs v největším laufu. A nejen to, své verše celou dobu i publikoval, máme tedy z čeho vybírat. Ostatně již v minulém pokračování jsme vám jeho pět novějších básní jaksi s předstihem nabídli v souvislosti s jeho vystoupením v Divadle Minor 8. června 2005, výběr z něho vyšel na CD (psali jsme o něm minule). Samozřejmě nemůžeme přiblížit celou jeho literární tvorbu, i z toho důvodu, že některé sbírky vycházely v malých nakladatelstvích a jsou nedostupné, Sanders ovšem zároveň vydal v roce 1987 výbor svých veršů Thirsting for Peace in a Raging Century, Selected poems 1961–1985, který o rok později získal literární cenu American Book Award jako nejlepší sbírka poezie.
O některých jeho knihách jsme již psali, podívejme se tedy na další tituly. Ještě předtím se ale zastavíme u jednoho zajímavého aspektu, jímž je Sandersova rozprostřenost. Když se jej v roce 2020 Raymond Foye zeptal, jak proboha zvládá soustředit se na všechny tak rozdílné zájmy a aktivity, odpověděl takto: „Člověk musí omezit to, čemu se ve světě věnuje. Rozdělit si vše na jednotlivé oblasti: to se mi docela daří. Dokážu si postavit takové ,protestantské zdiʻ, které tyto projekty oddělí.“ Foye se zajímá, co je myšleno těmi „protestantskými zdmi“, odkazují na jeho rodinné, výchovné zázemí? Sanders tedy vysvětluje: „Jo, moje matka byla velmi věřící a učila v nedělní škole, stejně jako třeba matka Janis Joplin učila v nedělní škole. Někteří z nás skončili v bouřlivém mládí jako pořádní hýřivci, ale někteří z nás si zachovali určitou disciplínu.“ Zkrátka, disciplína, vnitřní disciplína, se hodí i v tom největším chaosu, a možná překvapivě se jí drží i ti, u nichž by to někdo na první, velice povrchní dojem rozhodně nečekal. Můžeme též odkázat na esej Williama Burroughse The Discipline of D.E., přičemž zkratka se vztahuje ke spojení Do Easy, takže Disciplina, jak vše dělat snadno. Esej najdeme v souboru The Adding Machine: Collected Essays (1985) a v podstatě se v ní říká, že vždy jde dělat i ty nejsložitější věci jednoduše a uvolněně – jen vědět jak. Burroughs zde mimo jiné píše: „D.E. je způsob jednání. D.E. jednoduše znamená dělat cokoli, co děláte, tím nejjednodušším a nejuvolněnějším způsobem, jaký zvládnete, což je zároveň i nejrychlejší a nejefektivnější způsob, jak zjistíte, až se v D.E. budete zdokonalovat. Můžete začít hned teď – uklízením bytu, přesouváním nábytku nebo knih, mytím nádobí, přípravou čaje, tříděním papírů. Nepohybujte se neohrabaně, ničím netrhejte a nechytejte předměty hrubě. Položte na ně klidně prsty, jako by vás jemně zatýkal starý policista.“ Mimochodem, režisér Gus Van Sant tuto esej natočil a je k vidění na Youtube…
A nyní tedy knihy. O románu Shards of God (Střepy boží, 1970) jsme již psali, druhý román Fame & Love in New York (1980) je satirou na uměleckou scénu ze Soho 70. let, jež přišla po aktivitách Lower East Side a 60. letech, a byla velice rychle využita, až vykořistěna obchodníky s uměním, realitními agenty a developery. Kniha obsahuje různé ilustrace, stránky z rukopisů, náčrty, poznámky, číslované listy, předměty a události ve vzájemných odkazech, hudební notace, slova písní a diagramy tanečních kroků – a to vše dodává dílu hravou atmosféru hry nebo improvizačního vystoupení. Mimochodem, to samé lze říci o Kupferbergových knihách z řady 1001 způsobů, jak…, i zde se jedná o pestrou a hravou koláž. Mezitím vydal první svazek umělecky ztvárněných vzpomínek na 60. leta Tales of Beatnik Glory, o tomto svazku jsme také psali, probírali jsme také jeho obsáhlou knihu o Charlesi Mansonovi The Family (Rodina, 1971).
Ostrakon ze zapovězeného
Jistě zajímavá je sbírka 20,000 A.D. (Léta Páně 20 000, 1976), v níž najdeme jak procítěné elegie za Charlese Olsona a Paula Blackburna, tak báseň Pindarova pomsta, již napsal v letadle, když se vracel do New Yorku ze San Francisca. Začíná citací z Pindarovy první Olympské ódy, a řeckým klasikem jsou jistě ovlivněny i úvodní verše: „Vím, že slunce vychází je / pouze dočasné, / že slunce na mracích / nechápe že / deset tisíc metrů / od okénka letadla je / shodná částice, že / Ra je střepem, / ostrakonem ze zapovězeného / cyklu eónů,“ dál pokračuje oslavou všeho. Ovšem ne vše je v této sbírce tak extatické, například báseň Soutěž V. F. W. v plazení, jež je metaforou amerického způsobu života a k níž poznamenává, že k jejímu napsání jej „dohnaly děsivá a temná osmnáctiměsíční práce na knize Rodina o Charlesi Mansonovi, hrůzné pokračování války ve Vietnamu, Nixonovo drancování a rozpad mé rockové kapely“ a v níž se vypravěč-soutěžící plazí dlouhé míle tou nejsprostší špínou a odpadem, jímž se společnost sama projevuje: „značkami pivních korunek, / fláky pneumatik, kondomy, / obaly od doutníků havatampa /a papírovými šálky.“ Ostatně, napsal ji pár týdnů po dokončení zmiňované knihy o Mansonově vraždícím gangu. Zkratka v titulu nejspíš zaslouží vysvětlení, označuje totiž vlasteneckou organizaci Veterans of Foreign Wars, založenou již v roce 1899 a sdružující válečné veterány bojující ve válkách, operacích a misích vedených Spojenými státy v zahraničí.
Relativně docela dlouhá a sžíravá báseň je pochopitelně ze zcela jiného soudku než báseň Květina z hrobu Roberta Kennedyho, již lze jistě přirovnat, náladou i historickou blízkostí, k Whitmanově klasické básni Když poslední bezy v zahrádce kvetly, věnované památce zavražděného prezidenta Abrahama Lincolna. Však také Sanders ke své básni na jiném místě poznamenává: „Bože, jak těžce a bolestně si uvědomujeme, že nyní by byl ve svém druhém volebním období prezidenta Spojených států.“
Schválně, zkusme uvést po několika verších z obou básní (Whitmanovy v překladu Zdeňka Urbánka a Jiřího Koláře). Jak vidíme, Whitmanův tón je rozjímavý, vznešený, byť bez stopy patosu: „Když pozdní bezy v zahrádce kvetly / A veliká hvězda záhy zhasínala na západním nebi, / Truchlil jsem a dál budu truchlit s věčně se vracejícím jarem. // Věčně se vracející jaro, vždycky mi přineseš neklamnou trojici, / Vždycky kvetoucí bez, na západě padající hvězdu / A myšlenku na toho, jejž miluji.“ A o pár veršů dále píše: „Ulomil jsem kvetoucí větévku,“ aby ji opět o řadu veršů dál věnoval mrtvému Lincolnovi: „Za vyzvánění a vyzvánění umíráčku, / Na tuto zvolna míjející rakev / Pokládám snítku bezu.“
Zatímco Whitman veršuje o rakvi, putující Spojenými státy „dnem i nocí… unášejíc mrtvé tělo k poslednímu odpočinku,“ Sanders již stojí na hrobě mrtvého, na hřbitově v Arlingtonu, kam šel po demonstraci proti druhé Nixonově inauguraci. Také on volí vznešený, výsostně básnický tón, a po popisu jak Nixonovy limuzíny, která se „jako sliz protáhla kolem“, tak cesty ke Kennedyho hrobu nakonec píše: „Zvedl jsem žlutý okvětní lístek / z hrobu vašeho / Roberte Kennedy / & přinesl si jej domů / z Arlingtonu, kde stálo mnoho mladých truchlících / a tiše plakalo v tento inaugurační den / Zvedli jsme sen / pane Roberte Kennedy / přinesli si jej domů v srdcích / planoucí jako pochodeň ve fenyklovém stonku.“
Čechov i historie od potoka
Následoval další román
