V posledním díle jsme slibovali pusu na čelo a sbohem, pokusíme se tedy slib dodržet… Předtím se ale ještě znovu podíváme na Sandersovu literární tvorbu, ostatně již jsme přinesli řadu básní a dnes v tom budeme pokračovat.
O nahrávce Yiddish Speaking Socialists from Lower East Side jsme již psali, v závěru najdete i báseň, možná delší, ovšem jasně vypovídající nejen o neveselé realitě, v níž žili počátkem 20. století židovští přistěhovalci, ale také o jejich uvědomělém boji, překážkách ze strany vlády, o obětech. Zároveň vypovídá o Sandersově jasném postoji nejen v této záležitosti – jasná sociální uvědomělost, boj proti sociální nespravedlnosti, proti umlčování disentních stanovisek. Dovolíme si zasadit Sandersovu báseň a povídku Farbrennte Rose do historického kontextu – 25. března 1911 vypukl v budově, v níž sídlila Triangle Shirtwaist Factory, zničující požár, kterému padlo za oběť sto dvacet tři dívek a žen, mimochodem šlo o nejničivější požár v historii New Yorku a jeden z nejtragičtějších v dějinách celých USA. Pracovní podmínky v této fabrice na textilní zboží byly zlé, za dost mizernou mzdu zde pracovaly hlavně mladé přistěhovalkyně, většinou Italky a Židovky, devět hodin denně a sedm v sobotu. Majitelé, též židovští přistěhovalci, dávali přednost ženám před muži, pracovaly totiž za míň a nehrozilo tolik, že by se nějak odborově organizovaly, ostatně mnohé z nich byly bez vzdělání a jejich znalosti angličtiny byly tristní, takže ideální nádenice.
Ženy se po propuknutí požáru ocitly v pasti, dveře z budovy byly totiž zamčené, aby si ženy nedopřávaly nepovolených přestávek, a hlídači je mohli po směně kontrolovat, jestli něco neukradly. Požární schodiště – proti předpisům jediné – bylo v dezolátním stavu a záhy se zhroutilo, kolejnice, po nichž jezdil výtah, kterým díky hrdinství jeho obsluhy řada žen unikla, se žárem zkroutily. Nebohé ženy tedy skákaly z oken sedmého až devátého patra na ulici, kde nalezly smrt. V budově nebyly žádné požární stříkače a hasiči, byť dorazili brzy, stříkačkou dostříkli pouze do šestého patra. Tragédie tedy byla dokonána.
Oba majitelé stanuli v prosinci téhož roku před soudem, byli ovšem porotou kvůli právníkům a jejich nechutným hrám osvobozeni od viny ze zabití prvního a druhého stupně, nicméně o dva roky později byli odsouzeni k zaplacení odškodného, a sice 75 dolarů za jednu oběť. Pojišťovna jim ovšem vyplatila daleko více, celých 445 dolarů za jednu. Budova dodnes stojí v areálu kampusu New York University na Washington Square v manhattanské Greenwich Village a od roku 2015 je na ní pamětní plastika.
A tím se dostáváme k povídce Farbrennte Rose. Sanders v ní popisuje, jak se parta aktivistů připravuje v jednom bytě na demonstraci, promýšlí slogany, plakáty, prostě kuje pikle, a do toho se náhle objeví stará dáma, která požádá, zdali by se nemohla na byt podívat, protože v něm jako malá bydlela. Představí se jako Rose Snyderová a hoši jsou z ní trochu nesví, mají přeci jen jiné starosti než nějaké stařecké sentimenty, kde stála postýlka a tak. Postupně se ale vyjeví, že dáma bývala zamlada velkou odborářskou aktivistkou a že se jí říkalo Farbrennte Rose – v tu chvíli se mlaďochům rozsvítí, spadne jim čelist a ve finále jde stará dáma, veteránka bojů za lepší práva žen, s nimi na demonstraci, kde je, jako před desítkami let, zatčena…
Předlohou Sandersovi zjevně posloužila Rose Schneidermanová (1882–1972), která přišla v osmi letech se židovskými rodiči z Polska a v New Yorku byla velice aktivní. Přezdívku Farbrennte Rose získala podle hnutí mladých židovských žen, které si říkaly Farbrente Yidishe meydelkh, což v jidiš znamená „spálené židovské dívky“, ovšem „farbrennte“ hovorově znamená také ohnivé, zanícené, vášnivé či zapálené. Tato ohnivá děvčata a mladé ženy vedly na počátku 20. století odborová hnutí a stávky dělnic v textilním průmyslu jak v New Yorku, tak ve východní Evropě.
Oheň v ústech
Na shromáždění k uctění památky obětí požáru, které proběhlo v dubnu 1911 v Metropolitní opeře, Schneidermannová mimo jiné řekla: „Není to v tomhle městě poprvé, co mladé dívky uhořely. Týden co týden se dozvídám o předčasné tragické smrti jedné z našich sester. Každý rok jsou tisíce z nás zmrzačeny. Život mužů a žen je tak bezcenný, zatímco majetek je tak posvátný. O jedno pracovní místo se uchází tolik z nás, že na tom téměř nezáleží, jestli sto dvacet tři z nás uhoří.
Zkoušeli jsme to s vámi, občané; zkoušíme to i teď, a vy máte pár dolarů pro truchlící matky, bratry a sestry jako charitativní dar. Ale pokaždé, když dělníci vyjdou do ulic jediným způsobem, jaký znají, aby protestovali proti nesnesitelným podmínkám, je silné ruce zákona dovoleno tvrdě na nás dopadnout.
Úředníci pro nás mají jen varovná slova – varují nás, že em tu svou ještě neudělal, takže jsem nevěděl, jak na to. Byl jsem tehdy sice ještě rocková hvězda, ale velmi známý, a uvízl jsem v podivné smyčce, ze které jsem se nemohl vymanit.“
Popravdě Sandersovo zklamání nad Střepy Božími nesdílíme, přišla nám nejen dobře napsaná, ale také dosti zábavná, prostě prdel. A Chicaga je tam dostatek a dosti ostře, jistě, je cítit, že měl třeba načteného Williama Burroughse, ostatně o dalších vlivech ochotně mluví sám: „S psaním prózy jsem měl velmi málo zkušeností, kromě semestrálních prací na vysoké škole. Neměl jsem žádné vzory, jen jsem znal mikroskopicky hodně prózy – Beckettovy knihy jsem znal nazpaměť – a velmi mě ovlivnilo studium řecké kultury, Ilias, Odyssea, Hesiodos a Diogenes. Velký vliv na mě měl také Čechov, kterého jsem četl pro radost, jakmile jsem ho objevil – když jsem otevřel knihkupectví Peace Eye a sehnal si jeho knihy od velkoobchodníků. První povídkou, kterou si pamatuji, že jsem četl, byla Rothschildovy housle, která zcela změnila můj pohled na literaturu.
Ale přečetl jsem si všechno to ,správnéʻ čtení. Allen Ginsberg mi poradil, abych si přečetl Pierra, což byl ten Melville, kterého jste měli číst, pokud jste patřili k beat generation. Četl jsem Edwarda Dahlberga, který se stal mým přítelem. Líbil se mi jeho prozaický styl, byl to takový elektronický Izaiáš. Přečetl jsem všechny beatnické bichle a matka nám četla Dickense. Měl jsem tedy primitivní smysl pro vyprávění, i když jsem nikdy nechodil na žádné literární kurzy ani workshopy. Raději bych přepadl Seven-Eleven, než abych šel na workshop. Na vysoké škole jsem si zapisoval jen předměty, které mi připadaly užitečné: jazyky, matematiku, přírodní vědy. A nikdy jsem nečetl úvody k ničemu. Vždycky jsem si myslel, že pokud to román nedokáže, nechci to číst. Ukázalo se, že když jsem si přečetl některé z těch úvodů, kterým jsem se před lety posmíval, asi jsem je měl přečíst. Ne všichni vědci jsou k ničemu.
Ale četl jsem stejně jako všichni z mé generace. Snažili jsme se navzájem předčit ve čtení – bylo to jako soutěž ve čtení. Od roku 1957 až někam do šedesátých let panovala šílená snaha přečíst víc než všichni ostatní. Ale nedokážu vypočítat seznam narativních zdrojů, z nichž jsem čerpal. To, co dělá spisovatel, je podle mě nesmírně důležité, i když se možná mýlím. Opravdu si myslím, že dobré psaní je stále tím nejintimnějším způsobem, jak popsat realitu. Je mi však padesát osm let [rozhovor je z roku 1997!], nemám čas se zabývat tím, co se děje v literatuře, a tuhle novou věc, která se chystá, nechám na ostatních. Mám své rozkazy. Psaní je obrovská sféra a v ní se nacházejí deníky, básně, divadelní hry, žurnalistika, dialogy, povídky, eposy, epigramy, haiku, rýmované čtyřverší, projektivní verše… a já jsem součástí té sféry: mám pero, budu psát.“
Když se Beckett prohrabává zdí
A jak se vidí on sám? V úvodu rozhovoru prohlásil, že by byl rád vnímán jako bard, jako někdo, kdo se vyjadřuje k veřejným otázkám. Měl by právě toto být konkrétní smysl pro poslání, co drží Sandersovu tvorbu pohromadě?
„Cítím povinnost,“ říká Sanders, „ozývat se kvůli svým rodičům, kteří byli stevensonovskými demokraty, a kvůli své generaci, té podivné zóně mezi beatnickou generací a postmodernou, kde jsem vyrůstal jako spisovatel. Vychovali mě Allen Ginsberg, Kenneth Rexroth… Samuel Beckett, který mluvil o tom, jak se nehty prohrabávat zdí, a když se zlomí, tak polštářky prstů, a pak kostmi…
Ale nemám o sobě žádný širší přehled, i když je možná strašně nevhodné to přiznat. Vidím se jako člen avantgardy, který se vydává do neprozkoumaného území. Ještě jsem neskončil. Zatím mám jen tu práci, kterou jsem odvedl, to je vše, a je mi trapné myslet na svůj život jako na něco dokončeného. Mám mnoho knih, které jsem opustil, a až zaklepu bačkorami, někdo najde spoustu rukopisů, romány a všechno možné.“
Zajímavým tématem, jehož se v rozhovoru s Horvathem Sandersem dotýká, je hédonismus, zkrátka užívání si. Horvath zmiňuje knihu 1968: A History in Verse, kde Sanders píše o lidech, kteří jej kritizovali za to, že si uprostřed krize užíval, a ptá se, jaké potěšení mu přináší psaní beletrie kromě uspokojení té potřeby vyjádřit se? „Psaní… nedá se nazvat erotickým,“ uvažuje Sanders, „ale má v sobě jisté vzrušení. Psaní je kůže světa a můžete na ni bubnovat, tančit na ní, hrát na ni… je to skvělá zábava, kterou si můžete dopřát každé ráno. Jak víte, není to vždycky zábava; je to také akt disciplíny. Je to jako v té ruské povídce o hrozném cestování vlakem, po kterém následuje spousta zábavy, když konečně dorazíte do Petrohradu.
Ale zpět k roku 1968 a ,pastiʻ hédonismu: v dobré části svého života musíme být hédonističtí; jinak proč žít? Nemůžete být jen ponurým robotem, který dřepí jako otrok. Existuje tedy ta dvojí životní dráha – bavit se a zároveň pracovat pro lepší svět, což bylo na jedné úrovni tématem roku 1968. Jak ty dvě věci skloubit? Možná to nejde. Ale nemůžete nechat jen ty nejradikálnější, aby dotáhli politický boj do zdárného konce.“ A to přesně také Ed Sanders dělal a dělá – zároveň vidíme, že jsme sice snahu měli, ovšem ani tento díl není poslední…