Fug You!  XXVI.: Ven, běsi, ven

Naposledy jsme si přiblížili třetí album The Fugs, vydané v podstatě bez vědomí kapely u značky ESP, zároveň jsme nakousli spolupráci s vydavatelstvím Atlantic, kdy skupina sice natočila sjednané album, ovšem firma jej z cenzurních důvodů odmítla vydat, a celá spolupráce tak skončila. Popsali jsme i další námluvy, tentokráte s vydavatelstvím Reprise, jež i kvůli postoji jejího zakladatele Franka Sinatry dopadly dobře. A je to samozřejmě pikantní situace, kdy si Sinatra, když Reprise v roce 1960 zakládal, asi stěží dokázal představit, že o necelých deset let později kývne na podpis smlouvy s partou nevycválaných vlasáčů, propagujících nehledanými výrazy halucinogeny, sexuální radovánky všeho druhu a pohrdání institucemi. Ale budiž, stalo se, a díky bohu za to.

A ocitujme ještě jednou, pro připomenutí, Eda Sanderse: „Pak jsme podepsali smlouvu s Reprise, což jim slouží ke cti. Jsme jim za to velmi vděční. Mo Ostin a Reprise nás nikdy necenzurovali. Vždycky vydali to, co jsme jim dali. Nikdy nám vůbec nic nenařizovali. Byla to naprostá svoboda. Ale ta deska, Tenderness Junction, vyšla až na začátku roku 1968.“

Fajn, my ji ale ještě necháme odpočívat a ještě se vrátíme na skok do roku 1967. A sice do října, přesněji do 21. října. Tehdy se totiž odehrála i v pěkně barvité historii The Fugs docela ojedinělá akce, jež vstoupila nejen do dějin hudby, ale také protestů, a překvapivě i do literatury, Ale pěkně popořádku.

Hoši, tušíme jistě správně, že to byl nejspíš Ed Sanders se svým šprýmařským stylem, přišli s myšlenkou, že by mohli provést zaříkávání zlých duchů z Pentagonu. Exorcismus. Nezapomínejme, že válka ve Vietnamu byla stále v plném proudu, eufemisticky řečeno. Jistě, mělo se jednat o jakýsi happening, o pořádnou bejkárnu, zároveň ale byl Sandersův nápad nesen jasnou a vážnou ideou – takže žádné klukoviny, ale seriózně míněná a provedená snaha. Asi tak jako byly akce provozované Abbiem Hoffmanem a Jerrym Rubinem (dojde na ně!) současně happeningem, bžundou a mrazivým komentářem.

Sanders se na vše náležitě připravil, plánovaný exorcismus konzultoval s Harrym Smithem, odborníkem na slovo vzatým (však jsme již o něm psali, pravda, ne v souvislosti s okultismem a magií, v nichž se mimořádně vyznal), a 13. října 1967 si pak v newyorském sále Village Theater s kapelou projeli celou akci nanečisto, i s malým modelem Pentagonu.

A pak nastal onen již zmíněný den, 21. října. Již v předvečer odletěli The Fugs do Washingtonu, aby celé vymítání provedli. Akce byla natáčena Barbarou Rubin a přišlo odhadem 200 000 lidí. Jak píše ve zhuštěné formě Sanders ve své knize 1968 (a zároveň zmínkou o albu Tenderness Junction, ale nebojte, dostaneme se k ní, opět trochu předbíháme), „The Fugs měli venku novou desku, která se jmenovala Tenderness Junction / na obalu byly fotky Richarda Avedona / Jedna z nejlepších skladeb / byla Exorcism of the Pentagon / z 21. 10. 1967 / kdy jsme si pronajali náklaďák / postavili se na něj / na parkovišti Pentagonu / se San Francisco Diggers / a prozpěvovali ‘Out Demons Out!‘“ Dodejme, že na albu vyšla zkrácená na tři a půl minuty, ovšem celá nahrávka trvá deset minut a nedávno vyšla jinde.

Mimochodem, doporučujeme si poslechnout její syrovou verzi v podání syrového Edgar Broughton Bandu (sranda, byť byl tento singl vydán až v roce 1970, internetové zdroje i deska samotná uvádějí jako autory kapelu, a ne The Fugs, přesněji, Eda Sanderse…), ovšem před Pentagonem došlo nejen na tuto skladbu, ale i na dlouhou, experimentální Aphrodite Mass, jež je též na dosud z naší perspektivy neexistující desce Tenderness Junction. A celé to musela být velká sranda, policie tehdy zatkla na dvě stě padesát lidí, včetně spisovatele Normana Mailera, který to vše později popsal ve své knize Armády noci (přičemž úryvky, včetně těch o The Fugs, vyšly v normalizační Světové literatuře! Jako perlička, překladatel tehdy název kapely – což se nedělá! – překládal jako Smradi…). A my nyní dáme Mailerovi slovo, dodejme jen, že citujeme z výborného nového překladu Roberta Křesťana pro nakladatelství Jota (a neříkejte, že jste nevěděli, že kromě skvělé muziky také výtečně překládá!).

Úryvek nám nabízí velice osobitý, jaksi individualizovaný, personifikovaný pohled na jednu konkrétní manifestaci, na Mailerovy postřehy, ale i jeho jistý odstup, koneckonců, bylo mu tehdy pětačtyřicet a byl již dávno slavným autorem. Jistě i proto necháme jeho vyprávění plynout… Citovat budeme z páté kapitoly, nazvané Čarodějnice a Fugs, a nenechte se zaskočit Mailerovým egem, halt už to tak měl… Psát ale uměl.

Ve jménu Olisa-Bulu-Uva

„Poněvadž parkoviště bylo obrovské jako pět fotbalových hřišť a skoro prázdné, neboť byli prvními příchozími, závěr pochodu se obešel bez dramatu. Ani z parkoviště nebyl Pentagon úplně vidět. Možná proto se Mailerovi vrátila vzpomínka (živá jako obnažený nerv) na okamžik, kdy jej spatřili poprvé, jak šli přes prostranství, těsně poté, co opustili silnici na virginské straně Potomaku, tam, jak se tyčil nad návrším, se zdál obrovitý, nepříjemný. Mailer z nějakého důvodu počítal s tím, že bude vypadat impozantněji než na fotografiích, vždycky očekával, že ho korporační říše překvapí trochou důvtipu, nečekanou architektonickou elegancí – nikdy se to nestalo. Pentagon se zvedal ze zvlněné virginské roviny (procházeli parkem) jako přímořská anomálie, jeho světležluté zdi připomínaly jakousi umělohmotnou zátku vystupující z díry, která ve svalové tkáni zůstala po tabuizované operaci. Tam stála, definitivní geometrická aureola, odříznutá od všeho, co ji v přírodě obklopovalo. […] Už dlouho psal o povaze totality, o její potřebě otupit populaci, o jejím nástroji – ničení nálady. Nálada je neustále redukována, omezována, potlačována, rozmělňována, resekována nebo odstraňována; nálada je vůně, která se line ze skutků a ticha přírody, a totalita je deodorant proti přírodě. Ano, a z logiky této metafory vyplývá, že Pentagon vypadá jako pětiboké zakončení na stříkacím otvoru nádobky se sprejem, který se používá do podpaždí, ano, Pentagon rozstřikuje deodorant své přítomnosti po celé Virginii.

Severní parkoviště fyzicky odděluje od Pentagonu široká čtyřproudá silnice. Výsledek korporační moudrosti – jako by se motali po obrovském prázdném parkovišti u moderního stadionu, když se nehraje zápas. Jelikož patřili k první stovce, která dorazila, byli zmatení. Žádný nepřítel v dohledu, ani organizační úsilí, co by stálo za řeč. V části parkoviště, kudy tam vešli, se nacházel jakýsi jeřáb a na konci jeho ramene stálo něco, co vypadalo jako řečnická tribuna, zjevně připravená pro další proslovy. Lowell, Macdonald a Mailer diskutovali o tom, zda tam zůstanou. Neměli náladu na další projevy, ale na druhé straně, boj se blížil – to člověk poznal podle pomalých stahů v útrobách. Ne že by ztratili odvahu, spíš se začala vytrácet; takže představa, že budou poslouchat proslovy, nebyla nesnesitelná. Přinejmenším budou v dobré společnosti. Ale Lowella přišla pozdravit milá mladá žena s dítětem, která se nakonec zmínila o tom, že na opačném konci parkoviště budou hrát hippies, a jim se zdálo, že hudba je daleko lepší příprava na bitvu – a hudba se odtud skutečně ozývala. Takže se tam vydali, malá skupinka na vyasfaltované poušti severní parkovací plochy, loudali se za zvukem kapely, který jim připadal jaksi středověký, a nechávali za sebou panoráma manifestantů pomalu proudících dovnitř. Cestou se opět shodli na tom, že se dají zatknout co nejdřív. Zdálo se, že to je nejlepší způsob, jak splnit nynější nároky, a přesto se vrátit do New Yorku včas, aby stihli své večeře, party, víkendové povinnosti.  […]

Dnešní party totiž vypadala, že bude nejlepší za poslední dobu; prostě by ji hrozně nerad prošvihl. […] Nevěděl, jestli se ve skrytu nebojí, že se toho stane příliš mnoho, nebo příliš málo, ale jedna věc se mu hnusila určitě: že bude čekat a zase čekat, sbírat odvahu k okamžiku, kdy ho zatknou, přijde na jiné myšlenky a zase bude čekat, zatímco se mu světlo vize vytratí z hlavy i z tohoto dne, až se všichni hladoví a prokřehlí zahanbeně odvlečou pozdním letadlem do New Yorku, příliš pozdě na úplně všechno. […]

A na jeho obranu jedna čestná pohnutka. Byl přesvědčený, že jeho brzké zatčení by mohlo ostatní podnítit k dalšímu úsilí. První bitvy války se roztáčejí na čepu jejích prvních legend – ve své obrazotvornosti možná ve strnulé formě mnoha montáží z mnoha starých filmů viděl, jak pověst běží od ucha k uchu a spojuje vojáky – střízlivě by se v podstatě dalo říct, že to nebyl mylný předpoklad. Detaily později. […]

No, pokročme k poslechu hudby. Hrála ji skupina Fugs nebo spíš – abychom byli přísně fenomenologičtí – Mailer napřed slyšel hudbu, potom zaznamenal muzikanty a jejich kostýmy, potom poznal dva z nich, Eda Sanderse a Tuliho Kupferberga, a věděl, že to jsou Fugs. Velká radost! Byli mnohem lepší, než když je slyšel naposled v nonstop divadle na Macdougal Street. Teď byli oblečení do oranžovo-žluto-růžových přehozů a vypadali zároveň jako hinduističtí guruové, francouzští mušketýři a kapitáni jižanské kavalerie a dívky, které je sledovaly, dokonce s nimi byly na pódiu, měly na sobě hippiovské korále a kožené zvonečky – sandály, květy a brejličkami s ocelovou obroučkou se to jen hemžilo a hudba, ne spíš hra začala, téměř shakespearovská ve svém zlověstném ohlašování budoucích velkých rozkoší. Načež Účastník poznal, že je to začátek exorcismu, ano, noviny nadělaly mnoho povyku kolem povolení, o něž požádal hippiovský lídr Abbie Hoffman, obstoupit Pentagon dvanácti sty lidí, aby mohli vytvořit vymítací kruh natolik silný, že by zvedl Pentagon do výšky sta metrů. Ve vzduchu by pak Pentagon, předpokládalo se, zoranžověl a rozvibroval se, až by vlivem levitace všechny škodlivé výpary vyprchaly. V té chvíli by válka ve Vietnamu skončila.

Semenná kulminace

Administrativní úředník městské správy, který o povolení rozhodoval, dal souhlas k pokusu zvednout budovu o tři metry, ale nemohl zajít tak daleko, aby dovolil obstoupení. Ovšem exorcismus bez obstoupení je jako kuchařské umění bez ohně – nikdo nemůže očekávat jídlo jakspepatří. Nicméně exorcismus se uskutečnil a Fugs měli sloužit jako divadelní médium a svou hudbu provozovali na zadní korbě náklaďáku, který přivezli sem na kraj parkoviště nejblíž k Pentagonu, asi sto metrů od řečnické tribuny, kde se měl konat mítink.

Teď, když opakovaně zazněl indický triangl a zaduněl činel, mezi

manifestanty, kteří poslouchali, začal kolovat cyklostylovaný papír s textem přibližně tohoto znění:

21. října 1967, Washington, D.C., USA, planeta Země. My, svobodní lidé všech spektrálních barev, ve jménu Boha, Réa, Jehovy, Osirida, Anubida, Tlaloka, Quetzalkoatla, Thôtha, Ptaha, Alláha, Krišny, Čanga, Či Ukvu, Olisa-Bulu-Uva, Imales, Orisasu, Oduduy, Kálí, Šivy, Velkého ducha, Dionýsa, Jahveho, Thora, Bakcha, Isidy, Ježíše Krista, Maitréji, Buddhy, Rámy vymítáme a vyháníme ZLO, které oblehlo a dobylo pentagram moci a zneužilo jeho účel k potřebám totalitní mašinérie a jejího dítěte, vodíkové bomby, a sužuje obyvatele planety Země, americký lid a bytosti z hor, lesů, řek a oceánů těžkými duševními i fyzickými mukami a neustálou trýzní z akutního nebezpečí totální zkázy.

Požadujeme, aby byl pentagram moci opět využíván ke službě zájmům BOHA obývajícího svět v podobě člověka. Uvádíme v pohyb mechanismus s tisíciletým dosahem. Ať tento den, 21. října 1967, znamená začátek suprapolitiky.

Přečtením tohoto elaborátu se aktivně účastníte posvátného rituálu exorcismu. Chcete-li se na něm podílet i nadále, soustřeďte svůj myšlenkový pochod na vyhnání zla skrze milost BOŽÍ, jež je vším (co máme). Formou vaší moci je miliarda hvězd a galaxií ve vesmíru a v čase a vaše jméno je nekonečné.

A zatímco zněl indický triangl a činel, zatímco trubka ze sebe vydala truchlivý podzemní kvílivý tón plný vzlyků a mahagonových stínů smutku a všech hořkých vzdechů z pekla, zatímco cinkaly zvonky a duněly bubny, říkal v podobném duchu slavnostní hlas přibližně asi toto: ,Ve jménu amuletů dotýkání, vidění, ohmatávání, slyšení a milování vyzýváme kosmické síly, aby chránily naše obřady, ve jménu Dia, ve jménu Anubida, boha mrtvých, ve jménu všech těch zabitých, protože nerozumí, ve jménu životů vojáků ve Vietnamu, kteří byli zabiti kvůli špatné karmě, ve jménu Afrodity zrozené z moře, ve jménu Velké matky, ve jménu Dionýsa, Zagrea, Ježíše, Jahveho, nepopsatelné, kvintesenční konečnosti zoroastrovského ohně, ve jménu Herma, ve jménu Sokarova zobáku, ve jménu skarabea, ve jménu, ve jménu, ve jménu Dortové nebeské společnosti Tyrona Powera, ve jménu Réa, Osirida, Hóra, Nepty, Isidy, ve jménu plynoucího živého vesmíru, ve jménu ústí řeky vyzýváme ducha…, aby zprostil Pentagon jeho údělu a opatroval ho.‘

Teď promluvil jiný hlas. ‚Ve jménu a ve všech jménech, to jste vy.‘

Teď onen hlas začal odříkávat nový žalm zanechávající ozvěnu pronikavého vzývání všech obrů a hromů v rytmu činelů, trianglů, bubnů, kožených zvonků, hořké trýzně trubky, která sahala po zlu hnaném skrze stany středověkého masopustu.

Pak všichni muzikanti znenadání vykřikli: ‚Ven, běsi, ven – zpátky do pekla, vy služebníci Satana – ven, běsi, ven! Ven, běsi, ven!‘

Hlasy zezadu křičely: ‚Ven!… Ven!… Ven!… Ven!…‘ truchlivé jako meluzína v jeskyni. Načež hudba postupně zesilovala a hlasy monotónně zpívaly: ‚Ven, běsi, ven! Ven, běsi, ven! Ven, běsi, ven!‘

Nesnášel společný zpěv – kdysi mu ničila dětství poskakující kulička na filmovém plátně; chtěl se dívat na film, ne zpívat – ale vzývání mu do krku doručilo jakési poselství. ‚Ven, běsi, ven,‘ šeptal, ‚ven, běsi, ven.‘ A jeho noha – prostá americká noha – samozřejmě klepala do rytmu. ‚Ven, běsi, ven.‘ Třásli se teď někteří experti v Pentagonu, nebo, k chloubě neúplného exorcismu bez kruhu – dokonce vibrovali? Vibrující experti? ‚Ven, běsi, ven! Ven, běsi, ven!‘ uslyšel hlas Eda Sanderse, Eda s rudozlatou hlavou a rudozlatými vousy, šéfredaktora a vydavatele básnického časopisu s názvem Běžte do prdele, renesančního dirigenta, skladatele, instrumentalisty a vokalisty Fugs, starého protežé Allena Ginsberga; jak impozantní protežé Allen shromažďoval. Sanders říkal: ‚Poprvé v dějinách Pentagonu se bude do třiceti metrů od něj, do šedesáti metrů, konat pettingová orgie. Semenná kulminace v duchu míru a bratrství, skutečné osahávání míru. Vy všichni, kdo chcete bránit tento obřad lásky, můžete kolem milenců vytvořit obranný kruh.ʽ

‚Obranný kruh,‘ zaintonoval jiný hlas.

‚Toto jsou magické oči vítězství,‘ pokračoval Sanders. ‚Vítězství, vítězství pro mír. Peníze stvořily Pentagon – roztavte je. Peníze stvořily Pentagon, roztavte je na lásku.‘

Teď se přidaly další hlasy: ‚Spalte peníze, spalte peníze, spalte je, spalte je.‘

Sanders: ‚Ve jménu rozmnožovací síly Priapa, ve jménu jednoty, vyzýváme běsy Pentagonu, aby se zbavily rakovinných nádorů válečných generálů, všech sekretářek a vojáků, kteří nevědí, co činí, vší intrikánské byrokracie a nenávisti, všeho chrlení na smrtelné posteli spojeného s rakovinou prostaty. Každého generála, který v noci leží sám se zmučenou psýchou a obrazem smrti v mozku, každého generála, každého generála, který leží sám, každého generála, který leží sám.‘

Následovaly divoké skandované výkřiky: ‚Ven, běsi, ven! Ven, běsi, ven! Ven Ven, ven! ven! Ven, běsi, ven!‘

Sanders: ‚Ve jménu nejposvátnějšího z posvátných jmen Xabrase Phresxnera.‘

Doprovázel ho teď monotónní zpěv: ‚Hare, hare, hare, hare Ráma, Ráma, Ráma, Ráma, Krišna, hare Krišna, hare, hare, hare Ráma, Krišna.‘

‚Ven, běsi, ven.‘

Všichni odříkávali: ‚Ukončete palbu a válku a válku, ukončete válečnou pohromu. Ukončete palbu a válku a válku, ukončete válečnou pohromu.‘ V pozadí se ozývalo dlouhé protahované

Naposledy jsme si přiblížili t . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář