Poslední pokračování jsme zakončili slovem „mír“. Ovšem obsah dnešního dílu bude zasvěcen všemu, jen ne míru. Bohužel. Ovšem nic překvapivého, uvědomíme-li si, že jsme v našem putování dorazili do roku 1968 – roku stále ještě plného nadějí na možnosti proměny společnosti, zároveň však houstly signály, možná že zůstane spíše jen u těch nadějí. A to nejen v Americe a západní Evropě, ale také u nás.
Ale dost chmur! Průvodcem nám bude opět Ed Sanders, ovšem tentokráte ne jako hudebník, ale jako básník-historik. Již jsme psali (v díle 21) o jeho objevu, jímž byla metoda investigativní poezie, netřeba tedy vysvětlovat, o co šlo. Jakožto bedekr nám poslouží především Sandersova kniha 1968, již vydal v roce 1997 (mimochodem, ve stejném nakladatelství Black Sparrow Press, jež bylo domovskou stájí Charlese Bukowského), pomůžeme si ale také dalšími jeho texty.
Sanders v eseji Investigativní poezie cituje svůj velký vzor Charlese Olsona: „Pokud muž či žena nežije / v myšlence, že on či ona / jsou historií, on či ona / nejsou schopni / být sami sebou“, a je zcela jisté, že právě tuto maximu měl na mysli, když dokumentoval události kalendářního roku 1968. A protože od zmiňovaného dílu uplynul téměř rok, dovolíme si některé pasáže připomenout. Takže, a to především, Sandersův obraz roku 1968 se stále častěji obrací k politice té doby. V celém textu popisuje důležité události, jako byl plán Martina Luthera Kinga na kampaň chudých ve Washingtonu, událost, které se dr. King nedožil. Sanders se věnuje i tvůrčímu zkoumání údajného vraha dr. Kinga, Jamese Earla Raye. Totéž později dělá i v případě údajného vraha Roberta Kennedyho, Sirhana Sirhana. Sanders také píše o My Lai. Sanders si na masakru v My Lai všiml dvou věcí. Zaprvé, k incidentu došlo ve stejný den ráno, kdy Robert Kennedy oznámil svou kandidaturu na prezidenta, a zadruhé, samotný incident byl „nití zla / která navždy vedla“ do labyrintu. Téměř u všech klíčových okamžiků amerických dějin roku 1968 byl Sanders přítomen.
A berme to spíše jako důkaz autorovy skromnosti, když na úplně první stránce knihy 1968 čteme: „Nebudu předstírat / že jsem byl nějakou velkou součástí / roku 1968 // prohrnul jsem se jím na svých malých misích / a na většině z nich dnes již moc nezáleží […] toto je ale rok 1968 / jehož tepy stále ještě pulsují / mou psyché.“ Protože, téměř u všech závažných událostí byl tak či onak přítomen, a jak si ukážeme, leckdy se na nich i aktivně podílel. A jak celý ten rok viděl? V roce 1997, při natáčení pro mnohokráte zmíněný dokument ČT, mi doslova řekl: „Byl to ale báječný rok – dělali jsme mejdany s Janis Joplin, s Jimim Hendrixem, byli jsme se Zappou, a jezdili jsme jako The Fugs. Hodně jsme si užili. Mluvím v té knize o nahrávání dvou alb, která jsme v šedesátém osmém vydali. Ale také o rock’n’rollu, atentátech, válce ve Vietnamu, nepokojích v Chicagu, zvolení Richarda Nixona, a ve Vietnamu se Spojeným státům vůbec nedařilo. Tehdy už bylo zřejmé, že Spojené státy, pokud tam nehodí atomovou bombu, ve Vietnamu nikdy ,nevyhrajíʻ, ale že tam prohrají. Kdyby se nerozhodli, že odtamtud odejdou, naše zem by stále ještě ve Vietnamu bojovala. Takže to byl, jak se říká, archetypální rok. Bylo v něm to nejlepší z Ameriky: smysl rock’n’rollu a svobody a poezie, divokých barev a be–in a love–in, kytar… a byly v něm špatné věci: atentáty, válka, napalm, tříštivé bomby, krveprolití, nepokoje, nespravedlnost, černochům upírali řádná práva, takže tam byly i zlé věci. Vše smíchané. Jako v polívce. Dobro i zlo.“
Fuckin’ in the streets
Potud lehké ohlédnutí a nyní již vzhůru doprostřed děje. Dostáváme se totiž k události, jež byla důležitá nejen pro kapelu The Fugs a její členy, ale pro celou tehdejší komunitu bouřící se a kriticky naladěné mládeže, jedno, zda pod vlajkou yippies, vyznavačů Orientu, halucinogenů, nevázaného sexu, odporu proti válce ve Vietnamu a tak dále, zkrátka pro všechny ty, kteří byli nespokojeni se stavem americké společnosti, a dávali to najevo. Předesíláme jen, že se nyní soustředíme na srpen, ano, na srpen 1968. Ovšem, na kalendáři nebude středa 21., ale dny následující. Samozřejmě narážíme na sjezd demokratické strany v Chicagu, který proběhl ve dnech 26. až 29. srpna 1968 a na vše, co se před ním, ale hlavně během něj zběhlo. A že toho nebylo málo a že to nebyla rozhodně žádná selanka, na to můžete vzít jed!
Možná tedy pár střízlivých faktů – ano, demokraté chtěli v Chicagu uspořádat svůj nominační sjezd, ovšem nebyli jediní, kdo si na Windy City dělal zálusk. Ale pěkně popořádku. Takže již zkraje roku, přesně 1. února, v Sandersově knize čteme: „Pomáhal jsem sepsat tiskovou zprávu / podepsanou Abbie Hoffmanem, Jerry Rubinem, Paulem Krassnerem a mnou // o zrození Yippie a Festivalu života // Arlo Guthrie, Country Joe & the Fish / The Fugs a Allen Ginsberg / byli zatím těmi ,největšími tahákyʻ / mysleli jsme ale také na to získat The Beatles, The Rolling Stones a Dylana // přišlo nám to jako úžasná koncepce – / Festival života! // A to ve městě, kde si L.B.J. / šel pro tu svou korunu / v chrámu zmaru smrti // bylo to naprosto přirozené a ve stylu Toma Painea / uspořádat šestidenní festival.“
O jakém Festivalu života zde Sanders mluví? Podle náznaků je jasné, že se nebude konat v mecce yippies, tedy v San Francisku, ale v Chicagu. Doba konání byla také jasná, festival se měl překrývat s konáním již zmíněného nominačního sjezdu demokratické strany. A ještě týž den, tedy 1. února, Sanders vysvětluje, jak to s tím festivalem má být: „Byl by zalit duchem Digger Free Store / – jídlo, hudba, tráva, všechno zdarma / a láska jen tak / to se mi líbilo / Plánovali jsme denně vydávané noviny / Noc, kdy by / 100 000 lidí spálilo své povolávací rozkazy / se slovy ,Nandejte to armáděʻ napsanými v plamenech // ,Požadujeme politiku Extáze!ʻ / hřměly naše letáky. / ,Povstaňte a opusťte ty Vlezlé otrapy!ʻ – i když, po třiceti letech mi přijde jako taktická chyba / oznámit, že 500 000 lidí se bude / milovat / v parcích Chicaga // protože většina Američanů / nechtěla, aby mladí lidé / píchali po ulicích.“
Pravda, po bitvě je každý generál, čtěme ale dál: „27. února N.Y. Post napsal:
,Timothy Leary předpovídá, že 100 000 tančících, radostných yippies se vyrojí po chicagských letištích, takže prezidentské letadlo nebude moci včas přistát, aby stihlo čas konání sjezdu.ʻ“ Přitom organizátoři nelenili, ovšem někdy to bylo dost na hraně, revoluční nadšení některých organizátorů bylo až kontraproduktivní, taktizovat se jim ale rozhodně nechtělo. Proč také, jak víme od Trockého, světová revoluce si nevybírá, a když se kácí les… Takže, jak píše s nadhledem Sanders, „Jerrymu Rubinovi jsme záhy začali přezdívat Rubin Krvavá lázeň, jednak totiž plánoval provést v Chicagu revoluci jako na Kubě, a v březnovém vydání významného newyorského undergroundového magazínu RAT (Rat Subterranean News) prohlásil, ,Demokraté budou nejspíš muset z hotelu na místo konání sjezdu letět vrtulníkem. Johnson bude nominován pod ochranou vojenských stráží, pod ochranou armádních bajonetů. A i kdyby Chicago nevzplanulo, masová paranoia a pocit viny vlády je přiměje k tomu, aby povolali tisíce ozbrojenců, a čím více jich bude, tím větší to bude divadlo.ʻ“
Nedá nám ovšem, abychom k revolucionáři Rubinovi – čímž jakkoli nechceme zlehčovat jeho zásluhy, v roce 1970 například vydal výtečnou knihu DO IT!: Scenarios of the Revolution, podílel se na mnoha akcích – jen pro úplnost nedodali, že v 70. letech shodil provokativně barvité kostýmy, v nichž chodil společně s Abbie Hoffmanem na vyšetřování Výboru pro neamerickou činnost, navlékl si kvádro s kravatou a stal se z něj burzovní makléř. Stále se však snažil, i přes finance, vzbuzovat zájem o sociální témata. „Vím, že mohu dnes v obleku s kravatou a prací na Wall Street přinášet víc užitku, než kdybych někde tancoval mimo zdi moci.“ Budiž, rozhodně však nechceme soudit, protože jak víme, i v našem disentu by se po listopadu našly zajímavé a smutně překvapivé obraty… Dejme tedy raději opět slovo Edu Sandersovi, který 6. března zaznamenává nadějné výsledky jednání: „V prvních několika týdnech Abbie Hoffman sestavil řadu prestižních výborů / aby naplánovali festival / jejich komplexnost na mě tehdy udělala velký dojem / Jako účinkující sehnali yippies Judy Collins, The Fugs, Arlo Guthrieho, Pete Seegera, Nitty Gritty Band, Richieho Havense, Country Joea, Dicka Gregoryho, Barbaru Dane, Phila Ochse, Jima a Jeana, ale stále ne Dylana, Beatles nebo Stones.“
Inu, to by byla opravdu jiná liga a jak víme, každá z těchto superhvězd měla svou vlastní agendu. Sanders uvádí i organizační strukturu, zkrátka, vše běželo jako po drátkách. Yippies zřídili různé výbory se skutečně impozantními a zcela relevantními jmény. Můžete se ostatně přesvědčit: výbor hudební (Judy Collins, Al Kooper, Joe McDonld, Bill Graham…), divadelní (Allen Kaprow, Jacques Levy, Peter Schumann…), umělecký (Diane di Prima, Carol Shber, Gerd Stern…), religiózní (Allen Ginsberg, Paul Krassner, Timothy Leary), novinářský, filmařský, herní a také sexuální (Tuli Kupferberg, Alan Marlowe). Jedno jméno lepší jak druhé!
Po chvilce nás ale Sanders vyvádí z omylu, že by to vše byla jen idylka, a my si můžeme s ním říct, že nějaký blb se vždy najde, a vzpomeneme si na všechny ty nadšené domácí poválečné komunisty v postpubertálním věku. Takže jak Sanders píše, „příslušník skupiny známé jako Motherfuckers / si stoupl a / obvinil mě z toho, že mám konto ve Švýcarsku // smál jsem se, protože jsem věděl, jak na hraně s Miriam žijeme / – a bránil se, jak nejlépe jsem uměl / ale na zavrčení ,Kašleš na utrpení lidí /a staráš se jenom o vlastní potěšeníʻ neexistuje odpověď.“ Tedy o jedné bychom věděli, pochybuji však, že by mu Ed jednu natáhl. Pouze možná trochu trpce konstatoval: „Spisovatel není nikdy dostatečně pravicový / pro pravici / a nikdy dostatečně levicový / pro levici / dostatečně čistý pro čisté / a dostatečně hladový pro / hlad srdce,“ a uvádí krásný příklad poblázněného revolucionáře, kdy někdy v 60. letech na shromáždění na Stanfordu nějaký student napadal socialistu Irvinga Howea (jednoho ze zakladatelů čtvrtletníku Dissent) za nedostatečný zápal pro revoluci. Howe se na něj letmo podíval a odpověděl: „Víte, co z vás bude? Zubař.“ Což jistě zabolelo víc než políček.
Zadky v očích
