Rozloučili jsme se volbou prasečího kandidáta na prezidenta, což bylo 23. srpna, tím to ale v Chicagu neskončilo – naopak, byl to zatím pouze v podstatě romantický začátek.
Policie i další mocenské složky se na chicagský víkend a nadcházející nominační sjezd Demokratů dobře připravily, téměř dvanáct tisíc příslušníků chicagské policie se střídalo ve dvanáctihodinových směnách (poldové z toho byli jistě náležitě nadšení, frustrace se ale měli záhy zbavit), do města bylo povoláno šest tisíc příslušníků Národní gardy, dalších pět tisíc mělo pohotovost, k tomu připočtěme přibližně tisícovku příslušníků FBI a vojenské rozvědky, plus další tisícovku tajných v civilu. Radnice zároveň povolala do služby téměř pět tisíc hasičů. Před amfiteátrem, kde se měl konat sjezd, bylo umístěno patnáct set uniformovaných policistů, a to včetně odstřelovačů. Celkem tedy, počítáme-li dobře, téměř dvacet sedm tisíc mužů, a to jsme nezahrnuli zálohu Národní gardy. A jak to vypadalo na druhé straně barikády?
Odhadem se do Chicaga sjelo asi deset tisíc demonstrantů, takže to vychází tři na jednoho, ve prospěch represivních složek. Komentátor zpráv televizní stanice CBS, slavný Walter Cronkite tak mohl s klidem ve vysílání prohlásit: „Sjezd Demokratické strany začne v policejním státě. Jinak se to vážně říct nedá.“ A měl pravdu.
A jak to viděl náš starý známý Ed Sanders? Jako již poněkolikáté, i tentokráte sáhneme po jeho knize investigativní poezie, nazvané 1968, předem se omlouváme, že jsme to vzali trochu hopem, Sandersovy „chicagské“ zápisky ve verších totiž zabírají v knize mnoho stránek – čímž jenom potvrzuje význam, jaký on sám chicagským událostem přikládá, a to jak pro sebe, tak pro celou společnost.
Takže k pátku 23. srpna si zapsal: „Ten den Miriam a Deirdre, bylo jí tehdy tři a půl, / přiletěly z New Yorku / Bydleli jsme v Lincolnově hotelu / na kraji parku / v pokoji 817 / A pokoj 620 jsme zamluvili pro Allena Ginsberga / který dorazil v sobotu 24. // Country Joe and Fish hráli ten / víkend v klubu Electric Circus / Několik z nás odešlo uprostřed schůzky / aby si promluvili s Joem, který odcházel ze sálu / The Fugs a Fish byli / společně s MC5 / jediné rockové kapely / které by mohly vystoupit // McDonald řekl Abbiemu / že to nemůžou udělat / Nálada v Chicagu byla až moc plná násilí / A také měli starost o své fanoušky / a chtěli, aby byla jejich symbolická podpora stažena // Fish šli do svého motelu / a cestou je napadli tři nakrátko ostříhaní maníci / zjevně z delegace Demokratů z Jižní Karolíny. Áááá!“
Není divu, ovšem opakujeme, bylo to zatím jen malé pošolíchání. A zřejmě kvůli kontrastu Sanders okamžitě navazuje historkou, kdy si Jimi Hendrix – zatímco se Sanders a Co. „nervózně vyrovnávali s módem slzného plynu“ – vykládal v šatně sálu Singer Bowl v Queensu s Janis Joplin o blues a mezi řečí a několika panáky Jacka Danielse vytáhl jižanskou vlajku a vysmrkal se do ní, což Janis kvitovala vysokým chraplavým smíchem. Každý měl halt zjevně jiné starosti…
V sobotu 24. srpna ještě stále panoval v Chicagu relativní klid, byť i tak to rozhodně žádná selanka nebyla – nervy pracovaly, a ve vzduchu něco bylo, něco hodně zlověstného. Zkrátka jako před velkou bitvou. Dejme ale opět slovo Edu Sandersovi.
„Po schůzce na pokoji 817 zavolali z recepce / že nedopustí, aby se v našem pokoji / konala setkání yippies / Sssss Ssss syčí / tajná policie // Odpoledne se konala velká plánovací schůze / Police hodlala vyhodit lidi v jedenáct večer z parku / nedovolí nikomu, aby tam spal / a šlo o to, co dělat // Abbie předpovídal / „padesát nebo šedesát lidí / půjde z parku a když ho v jedenáct uzavřou / tak budou krást a rabovat“ // Takové řeči se mi vůbec nelíbily /a jak se říká / vybuchl jsem „Už mi to leze krkem a štve mě to / když slyším takovéhle řeči, / nechci, aby nějací mladí / kteří si tím vůbec neprošli /a neví, o co jde / aby jim rozmlátili hlavu / Ty nutíš lidi, aby šli ven a / a pro nic za nic / se nechali zabít / Hele, tak je to samé jako je zavraždit. // Takže jsme se rozhodli, že nebudeme / nikoho vybízet k tomu, aby v parku přenocoval / i když bylo jasné, že / přesně to se stane.“
Zajímavé přitom je, že v jiných knihách, konkrétně v Ginsbergově životopise, je to podáno trochu jinak, šetrněji k revolučně naladěným kolegům. Věřme ale očitému svědkovi, ostatně, i v jiných situacích dokázal Sanders striktně dodržovat zásadu „padni, komu padni“ a nenadržovat byť sebelepším kamarádům.
Sanders pokračuje: „Kamkoliv jsme s Miriam a Didi / po té sobotní odpolední schůzi šli / sledovali nás dva tajní // A všichni takzvaní vůdci / měli své sledovací týmy. / Tehdy jsem nad tím moc nepřemýšlel / Ale teď, o desítky let později, jsem z toho naštvanější než tehdy. // Ten večer jsme s Miriam a Didi šli do mexické restaurace / & poldové čekali venku / aby spasili západní civilizaci.“
Sanders také vysvětluje, proč The Fugs v Chicagu, ač s tím všichni počítali, nakonec nevystoupili. „Našel jsem bezpečné místo,“ píše o neděli 25. srpna, „kde by mohli The Fugs zůstat při té krvavé řeži / jeden z nich ale volal / z pokoje v motelu Tropicana v L.A. / že si dělají starosti s násilím v Chicagu // Řekl, že viděli ve zprávách / že Country Joe dostal v motelu pěstí // Moc se jim nechtělo přijet / byl jsem z toho trochu naštvaný / pak jsem si ale vzpomněl, / jak jsem si na koncertě ve Stony Brook připadal trapně, že nemám žádné aktuální politické písničky / a tak jsem to nechal na nich & / Tuli odletěl do Chicaga a zbytek do New Yorku“.
V medovém špenátu
Ale protože sranda umírá poslední, došlo i na zábavnější historky, jako je například tato: „neděle byla také ,Dnem medu‘ / Abbie mě představil nějakému maníkovi / kterému říkal ,Jim Morrison‘ /a který namáčel lžičku do sklenic s medem promazaným hašišem /a pak nám ji poválel po jazyku,“ a Sanders popisuje, jak silný to byl matroš, vše kolem se mu proměnilo ve vařený špenát, hory a hory špenátu všude kolem něj, a jak píše, připadal si, jako kdyby se probudil v míse, do které jeho tetička v Kansasu nakládala sváteční oběd o Dni díkůvzdání. Ovšem nebyl v tom sám, „Tuli Kupferberg, se kterým jsem kapelu The Fugs zakládal, si dal trochu toho medu na jazyk, a okamžitě vytuhnul… A Paul Krassner nedaleko klečel na kolenou a všemi silami se držel trávy, aby nevzlétl do povětří“. Bohužel si kvůli tomu moc nevybavuje detaily koncertu MC5, ani jak se mu podařilo zapojit kabel od zesilovačů do zásuvky… Jistě to ale bylo fajn, protože „když se pustili do svého vystoupení nabitého extrémně vysokou energií, do té zvukové stěny, MC5 měli kolem věže beden omotanou vlajku / A pak to sbalili a vyjeli z Lincolnova parku na další kšeft“.
Sandersovi ale nebylo dobře, zřejmě trpěl alergií na med, a vyhledal proto svou policejní sledovačku, řekl jim, že je mu špatně („o všeobecném moři špenátu, ve kterém jsme všichni stále vězeli, jsem se nezmínil“), a oni mu pomohli do hotelu. A pak že jsou policajti zlí! Mimochodem, v poznámkách se zmiňuje o tajemném Jimu Morrisonovi, dnes je to prý velice uznávaný environmentalista a vědec. Aby ne, s takovou včelařskou průpravou! Ale zpět do Chicaga.
Jak píše Sanders, „Bard Allen Ginsberg / si vybavuje / ,Hodně z nás chodilo po Lincolnově parku‘ / když se objevila policie s puškami a obušky. ,Nikdo nevěděl, kdy a jestli policisté zaútočí,‘“ viděl také, že někteří z protestujících jsou připraveni bojovat: „Někteří z maoistů byli aktivní, útoční a revoluční v tom svém ideologickém prorockém stylu.“ Budiž, sám ale, v atmosféře strachu z policejního násilí, usedl a začal prozpěvovat meditační slabiku ÓM. Asi po dvaceti minutách se uklidnil, ovšem pak vytáhl své malé harmonium a celých šest hodin prozpěvoval, až do desíti večer.
Sanders také píše, že
