Jméno Karl-Heinz Stockhausen zní téměř jako zaklínadlo. Tento svět opustil 5. prosince 2007 těsně před svou osmdesátkou a zanechal za sebou 362 skladeb, které podstatně změnily hudební poetiku. Spousta umělců napříč žánry – počínaje Beatles přes Milese Davise, Can, Pink Floyd a Frankem Zappou zdaleka nekonče se na něj odvolávalo nebo stále ještě odvolává, ale je spíše opravdu víc 
onou ikonou, než umělcem, jehož díla by byla obecně známá. Podobně na tom byl John Cage, jehož Ticho je mýtickou skladbou, i když je to opravdu jenom artefakt. Rozhodně bych nechtěl snižovat Cageovy zásluhy, ale Stockhausen nabídl vlastně svým následovníkům možná mnohem širší pole a to nikoliv na základě nějakých hříček a postulátů, ale jako skutečný objevitel nových možností chápání hudby. Jeho citlivost pro detail v rámci celku je pravděpodobně dodnes nepřekonána. A především z jeho tvorby cítíme snahu o vyjádření sama sebe v tom nejlepším slova smyslu. Většinou bývá považován za jakýsi symbol bezbřehé avantgardy a úletu, ale jeho tvorba zdaleka není nějakým lartpourlartismem, ale nese v sobě často velmi výraznou melodičnost. A například jeho klavírní etudy mohou potěšit jak příznivce nekonvenční hudby, tak i lahodit uchu lecjakého konzervativně naladěného posluchače.
Stockhausen se sice na sklonku svého života poněkud nechvalně proslavil výrokem o tom, že útok na newyorská ,dvojčata‘ byl vlastně uměleckým dílem, ale jednak se za to později omluvil a navíc to myslel symbolicky a konceptualisticky, tudíž neřekl takový nesmysl jako třeba, že globální oteplování neexistuje. Navíc jeho životním krédem bylo heslo „láska je silnější než smrt“, což možná zní pateticky, ale vystihuje to jeho duchovní založení. Těžko říct, co z jeho tvorby doporučit. Pro hledače těch divočejších stránek nabízím například Stockhausenovo dílo pro několik orchestrů Gruppen, které vznikalo v letech 1955–57 a Carré z let 1959–60. Pokud se to u vás ujme, tak zkuste třeba ještě Mixtur z roku 1964, kde se ke klasickým nástrojům přidávají sinusové vlny. Pro ještě náročnější posluchače pak doporučuji například oratorium Atmen gibt das Leben z poloviny sedmdesátých let minulého století. A není bez zajímavosti si poslechnout, jak v jeho stopách ve formě jazzrockové fúze na CD Jubilee z roku 1996, pokračují jeho synové Markus (narozen 1957) a Simon (narozen 1967) Stockhausenovi za pomoci bigbandu WDR. Hlavně je potřeba si uvědomit, že Karl-Heinz není pouze legenda, ale člověk, který opravdu stojí za poslech a podrobné bádání a to nejen díky tomu, že je to konkrétně teď trendy, protože nás opustil. Tak ať je mu na tom lesním hřbitově, kde byl třináctého prosince pochován, země lehká.