Já reflektuju Alžbětu…

V edici Družstevní práce, na níž od loňského podzimu ,družně spolupracují‘ pražská nakladatelství Dauphin a Protis, vyšla prvotina Simony Kofroňové (1985) Kronika Vodoléčba – dílo autorky, která „studuje na středních školách Institutu Lipka“ a na niž obálka knížky dál prozrazuje, že „miluje lodě, indiánskou kulturu a hudbu, praktikuje pozitivní vúdú“ a „svým textům se směje od roku 2004“. Slovo se tedy v tomto případě ohlásilo dřív než smích, protože sedmdesát stran ,surového‘, nutkavě chrleného textu, do kterého vstupují komplementární ilustrace, je datováno roky 1996–2005. Kofroňová je ve svém psaní explicitní i tajuplná: je totiž jak autorkou, tak hlavní postavou svého textu, a v něm o sobě říká všecko i nic. Do série svých stylově zběsilých a prudce tekoucích „hlodů z vody“ vplouvá odnikud a vyplouvá z nich nikam, její rodinné i školní zázemí, případně vlastní profil zůstávají před čtenářem naprosto skryty. Jen sem tam vykoukne mezi většinou iracionálně, automaticky navazovanými řádky indicie (zmínky o berle či znásilnění), která je ale okamžitě stažena zpět pod hladinu. Zároveň se ovšem v těchto záznamech, střídajících popis s emocí, obnažuje jedno a vlastně i jediné téma: obsesivní fixace na psychoanalyticky vděčný objekt bublinkové vany. To ona, bílá masážní vana, je autorčiným/hrdinčiným dítětem, ale i její milenkou a matkou – to ona, vana, kterou hrdinka/autorka vtáhne do lidského světa tím, že jí dá jméno Alžběta, přijímá četné polibky a chutě kousnout, vášnivé pohledy a doteky, objetí, láskyplné umývání, zpěv, ale také nakopnutí, ,zlobení‘ a ,mučení‘, když se v dospívající ,Simče‘ vzbouří hormony. „Já reflektuju Alžbětu vnímám ji celým tělem,“ píše autorka. A to v bdění i ve snění – vždyť Alžběta už také „leze mi do snů“Kronika Vodoléčba je jednak nádhernou ukázkou literárního art brut, totálně realistického díla, které kašle na formu, protože ví, že silné téma si vždycky svůj výraz najde, a jednak sugestivní zprávou o probouzejícím se těle: po několika stranách četby totiž, jak v předmluvě píše spolueditorka textu Radka Majerová, „začínáme tušit, že láska k čemukoli je nakonec nejvlastnější funkcí mimo jiné i literatury“. A v tomto případě literatury trojnásobně očistné: pro autorku, pro její vanu i pro čtenáře.

Přidat komentář