Kacíř niněry, voodoo magie, afrofunková apokalypsa a svatební hudba z Káhiry = Respect 2018

Výhodou festivalu zůstává, že si nemusí hrát na hvězdy. Jak se totiž v minulosti ukázalo, ani ta největší jména našincům občas stejně nic neřekla a s návštěvností nezamávala. A tak největší „hvězdu“ Respectu nadále představuje moment překvapení, jakou zajímavou, u nás poprvé představenou hudbu od neznámých kapel uslyšíme. Věrná festivalová komunita dopředu tuší, že dramaturg Borek Holeček v tomhle směru zklame málokdy.

 

S těmi hvězdami je to navíc relativní: izraelský rocker Dudu Tassa, izraelská dvojice Yossi Fine & Ben Aylon nebo íránský zpěvák Alireza Ghorbani za ně ve světě namouduši platí. Doma nám ale nejsou mediálně v patách, nic moc o nich nevíme, nedokážeme si proto jejich velikost představit. I když: o Tassově životním majstrštyku – moderní až artrockové verzi sto let staré hudby dědy a strýce Saleha a Daouda al-Kuwaity – si můžete dodatečně přečíst v UNI 5/2012. Loni uhranul na Colours a nezdálo se, že by se o něho předtím někdo výrazně zajímal. V různých anketách typu „na koho se nejvíc těšíte“ propadl, po skončení však patřil mezi horké favority festivalových zážitků. Mistr pěvec perské klasické hudby s přesahem do súfijské poezie Ghorbani k nám zavítá poprvé a kdyby českou výpravu na loňském veletrhu Womex někdo dopředu ujišťoval, že z jeho koncertu netrefí do dveří a hned za nimi bude ještě hodně dlouho zhluboka dýchat, málokdo by tomu uvěřil. S francouzským novátorským hráčem na niněru Valentinem Clastrierem mají bohaté zkušenosti návštěvníci festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou: v roce 2016 tu vedl rezidenční projekt Tři niněry. Osobnost, na kterou narazíte pokaždé, když přijde řeč na novodobé dějiny niněry, tehdy, publiku navzdory, doslova mimoňským způsobem, předvedla všechny možné i nemožné zvukové možnosti středověkého nástroje. „Modernost ve smyslu aktuálního, co zrovna probíhá okolo, mě vůbec nezajímá. Mě, až jsem tím únavný, zajímá, co nebylo nikdy na niněru předtím zahráno,“ tvrdí už léta Clastrier spolupracující s freejazzmany, avantgardisty, elektroniky, vlastně s každým, kdo vnímá hudbu jako otevřený prostor pro nadžánrové dialogy. Nově ho sedmdesátiletý „kacíř niněry“ vede s o dvacet let mladším holandským saxofonistou a klarinetistou Stevenem Kampermanem. Publikum nešetří ani omylem: chvílemi dokonce propadáte pocitu, že si proměnlivého improvizačního proudu užívají jen sami pro sebe, pak zničehonic udeří tak mohutným sonickým výbuchem, improvizačně dál rozvinutým, až vyskočíte ze sedadla a rozhlížíte se okolo, jestli se vám to jen zdálo nebo to slyšeli i okolosedící, v ten okamžik rovněž stojící.

 

Afrofunková mela ze São Paulo

Na festivalu v Rudolstadtu došlo před třemi lety k situaci, která se dá vztáhnout na kohokoliv, kdo bez přípravy vstoupí na hudební pole brazilské skupiny Metá Metá: už v polovině první zuřivě odpálené skladby se dalo jinak obdivuhodně tolerantní publikum na ústup. Letmý pohled na pódium žádný zmatek ve tvářích ústřední trojice neodhalil, jako by si byla svou dráždivou afropunkovou avantgardou jistá až za hrob, případně s těmi, co ji „nikdy nedají“, nepočítala. Sebejistý odhad tria vyšel: většina odcházejících se po pár metrech jako zmagnetizovaná na obrtlíku otočila a když ta mela ze São Paulo po vyměřené hodině odehřměla, údivné nadšení nebralo konce. Autor těchto řádků pak v reportáži pro magazín Harmonie napsal: „Nejsou kapelou na první dobrou. Nevyzpytatelně utíkají všemi směry, jako by se nemohli rozhodnout, zda-li se vydat cestou punku, rocku, freejazzové disharmonie nebo zůstat věrní afro-brazilským rytmům z rodného regionu Bahia. Při vší úctě k brilantní dvouhlavé rytmice nucené tak ostré střihy stíhat, soustředit se nejvíc musíte na metal-punk-jazzového kytaristu Kiko Dinucciho, kvílivý až distorzní saxofon Thiago Françy a definicím vzdorující zpěvačku Juçaru Marçal.“

Zeptali se Metá Metá v jednom rozhovoru: Mohli byste novým posluchačům stručně popsat svou hudbu? „Je nám opravdu líto, ale nepomůžeme vám. Sami se toho bojíme.“ Odpověď zasvěcené nemohla překvapit, stačí si přečíst rozhovor Petra Dorůžky se saxofonistou Thiago Françem: „My se nedržíme žánru, od škatulek utíkáme. Když zjistíme, že se něčemu příliš podobáme, hned se vydáme opačným směrem. Hledáme věci nezařazené, vyhýbáme se těm dříve použitým.“

Nigerijský bubeník a architekt afrobeatu Tony Allen, jenž se skupinou natáčel album Metal Metal, o ní tvrdí, že vynalezla „novou brazilskou hudbu“, osmdesátiletá brazilská zpěvačka Elza Soares, přezdívaná Královna samby, ocenila, jak krásný strach jde z jejich „dirty samby“ a Lucas Santtana, když vyzvídali, co na kamarády říká, jen odkázal na text jedné ze svých skladeb: „Klidně vám všechno vysvětlím, ale opravdu nevím jak.“

 

S voodoo do bubenického ráje a súfijský beatbox z rádžastánské pouště

Pokud jde o nevyzpytatelnost, za příklad mohou sloužit bohové voodoo z Haiti. Na začátku, k velké slávě, umožnili tamním otrokům získat nezávislost, přešlou v roce 1804 do prvního svobodného státu černochů mimo Afriku, svého času jediného v Latinské Americe. Pak si zřejmě začali vybírat dovolenou: nejprve nechali Haiti napospas americkým okupantům (1915–1934) a hned na to krvavým diktátorům – otci a synovi Duvalierovým. Bohy nechávali chladnými státní převraty, propadání země do neskutečné chudoby, nezajímala je ani obří korupce a co si o nich myslet ve chvíli, kdy Haiti v roce 2010 postihlo hrůzostrašné zemětřesení doslova apokalyptických rozměrů, stahující zemi k samému dnu přežití? Podíváme-li se na voodoo bohy z druhé strany, zdá se, že společenské dění ani přírodní živly je moc nebraly, soustředili se na unikátní rituální obřady a hudbu. V tomhle směru se vyznamenali: voodoo zůstává pro Haiťany druhem existence, pro hudebníky nenahraditelným zdrojem podnětů a pro bohy způsob, jak skrze ně podrývat politiku a udržovat ducha svobody, vtisknutého národu bývalých afrických otroků a mulatů revolučními vůdci Toussaintem Louverturetem a Jeanem-Jacquesem Dessalinesem. Známe to i odjinud a pro Haiti to platí dvojnásob: chudí nevzdělaní obyvatelé se tu vedle víry k bohům obracejí s důvěrou hlavně k hudebníkům a trubadúrům, zanášejícím do textů, i přes vysoké tresty, podvratná poselství, gesta nesouhlasu a zprávy. Pro obyvatele z odlehlých oblastí jsou často jediným spojením se světem. Duvalierovi, tak jak to diktátoři umějí, vedle voodoo propagandisticky zneužili třeba populární taneční styly mini-jazz a konpa direk (haitská verze merengue). Znechucená mládež na to v 80. letech spontánně zareagovala: styl mizik rasin (roots music) se dnes co do významu přirovnává k nástupu punku v Evropě nebo jamajského reggae Boba Marleyho. Směs rituálních voodoo tradic se západním rockem, popem, reggae, latinou a blues se okamžitě masově rozšířila. Rasin, hudba nové revoluce, zahrnovala duchovní i politické aspekty; příklon ke kořenům – rozuměj, těm africkým a vesnickým – zdůrazňovala mládež shlížením se ve filozofii hippies a rastamanů, kdy za svůj symbol zvolili vesnické oblečení a dready. Spolu s karnevalovou rara představuje rasin nejpolitičtější a nejodvážnější hudební vyjádření moderní haitské hudby, přispívající k pádu Duvalierových.

„Když se lidem během tance dostává také vážných poselství, přijmou je a šíří dál. Proto hnutí rasin získalo tak silnou podporu a politici se před ním měli na pozoru,“ vysvětlil Lolo Beaubrun, vůdce nejzásadnější rasin skupiny Boukman Eksperyans, nominované za album Vodou Adjae v roce 1991 na Grammy. A zatímco ona zůstává hlasem především haitské diaspory (členové dnes žijí ve Spojených státech) skupina Chouk Bwa se drží doma, v horské vesnici na severu země poblíž města Gonaïves, kde Dessalines vyhlásil nezávislost na Francii. Čtyři zpívající bubeníky a dvě tanečnice vede zpěvák, skladatel a perkusista Jean-Claude ‚Sambatonʻ Dorvil na cestě ke kořenům opačným směrem: výhradně akustickým, těsně napojeným na voodoo duchovní komunity Lakou Badjo, Souvenance a Soukri s historií sahající do 18. století. Ostré, provokující i odvázané texty Chouk Bwa nabízí v neméně atraktivní formě jako elektrická odnož rasin, ohromující taneční energie však vychází výhradně z bubnů a zpěvu. „S koncertem skupiny Chouk Bwashow vstupuje každý bubeník do ráje,“ napsali po jejich prvním americkém koncertu v roce 2015, kde s nimi vystupovala také americká violoncellistka a zpěvačka haitského původu Leyla McCalla a odkud skupina postupně vyrazila na veletrh Womex, na Womad a další významné festivaly.

Původní název skupiny Chouk Bwa Libète (Tree Stump of Liberty), pod kterým s belgickým producentem Michaelem Woltechem v rodné vesnici na pár mikrofonů natočila debutové album Se nou ki la! (označené v magazínu Songlines za „hardcore Haitian roots music“), vycházel z prohlášení černošského vůdce a generála Louvertureho: „By overthrowing me, they have only felled the trunk of the tree of liberty in Saint-Domingue, but it will grow again, because its roots are deep and numerous.“ Černý otrok z afrického Beninu, domoviny voodoo, přezdívaný černý Napoleon, ho těsně před smrtí vyřkl ve francouzském vězení. Chouk Bwa se nehlásí pouze k jeho revoluční zářivosti, od samého začátku hlavně na Západě uvádí na pravou míru podstatu synkretického náboženství voodoo: během americké okupace zaneseného mýty o zombících, panenkách propíchaných hřebíky, černou magií, nadpřirozenými kouzly a podobnou hollywoodskou veteší. „Voodoo je čisté, z jednoty a přátelství vyrůstající náboženství podporující důstojnost člověka,“ vysvětloval Dorvil.

Nebývalý úspěch skupiny s akustickým voodoo rasin, kdy se dokonce psalo, že „zemřít na jejich koncertu znamená rozloučit se tím nejdůstojnějším způsobem se životem,“ jí nezabránilo, bez společné úporné hry na modernu, přijmout od Woltecheho další výzvu: spojit se bruselským elektro-rockovým duem The Angstromers a zkonfrontovat voodoo bubnování s dubem a elektro efekty. Chouk Bwa na Respectu uvede obě verze, budeme tedy moci srovnávat posun počátečního hesla Great Voodoo Music: Ancient to the Future do další dimenze.

Indický stát Rádžastán, jehož území pokrývá z větší části poušť Thar, patří k nejvýznamnějším centrům světové kultury. Vedle nejskvostnějších paláců, jaké kdy člověk postavil, země proslula fascinující hudbou provozovanou kastami dědičných profesionálních muzikantů Manganiyar – strážců staletých hudebních tradic. Patří k muslimským súfijským společenstvím, to jim však nikdy nebránilo oslavovat hinduistická božstva. Běžný název tria Barmer Boys nenasvědčuje intenzivnímu setkání s hudbou, v níž se odráží mystérium pouště Thar, s něčím takovým však počítejte. I přes svůj mladý věk dosahují mistrovství veteránů a reprezentují nevšední, stereotypům se bránící pojetí, ať už s ohledem na kastovnictví, odlišné náboženství a kulturní zvyky nebo z prostého důvodu: zatímco Manganiyarové stáli v čele hnutí vyvážejícího do světa tradiční radžastánskou hudbu, Barmer Boys, sic dědictví nepopírající, nabízejí její současnější podobu, zdaleka víc otevřenou dalším vlivům. Na albu Kesariya Balm třeba elektronice a trvale beatboxu, doplňujícímu rytmický tep bubnu dholak, kastanět khartal a bubínku bhapang s rytmickou strunou. Zpěvák a hráč na harmonium Mangey Khan má podle šéfredaktora magazínu Songlines Simona Broughtona „jeden z těch žhavých súfijských hlasů podněcujících k extázi“ a neměli bychom se prý bát srovnávat ho s nebeskými vokalisty qawwali. Ostatně, na album Barmer Boys zařadili skladbu Allah Hu od Nusrata Fateha Aliho Khana a naskytne-li se příležitost, rádi jamují s Vieux Farkou Tourém, Bombinem nebo tureckými psychedeliky Baba Zula. Těžiště jejich kariéry i přes mezinárodní úspěchy i tak pořád leží v domácím hraní na svatbách a slavnostech. „Zpíváme a hrajeme od dětství. Vše, co umíme, jsme se naučili od našich předků a mistrů Manganiyar. Na koncertech své znalosti předáváme další generaci spolu s poselstvím: ve vás, v nás a ve všem co nás obklopuje, nacházíme krásu,“ řekl Rais Khan, perkusista a hráč na morchang, rádžastánskou verzi židovské harfy.

 

Na káhirské svatbě

Průzkumnictví renomovaných západních publicistů pomohlo vytáhnout na světlo čerstvý fenomén arabského undergroundu: o původně svatební hudbu mahraganat (festivals) z chudých káhirských předměstí dnes projevuje zájem britská elektronická scéna a divoce taneční směs městského chaâbi, hip hopu, lo-fi elektroniky, možností kláves Yamaha, bicích automatů, rapování přes auto-tune a takřka všeho, co se dá zadarmo stáhnout online, už dávno překročila hranice Egypta. Hvězdy El Sadat, Figo, Alaa 50 Cent nebo Oka & Ortega koncertují v Evropě, kde ale mahraganat provází spousta zkreslujících nepřesností: zaměňuje se za electro chaâbi a je spojován s pádem Mubarakova režimu během egyptského Arabského jara. Ani jedno neplatí: ne že by se subkulturní žánr od politiky úplně odstřihl, na demonstracích zněl však pouze okrajově; mladí kluci v té hudbě od roku 2007 nacházeli hlavně prostor pro vypuštění frustrací, zpívali slangem o beznadějnosti své generace uvězněné ve slumech, nebáli se vyjadřovat k sexu, drogám a přitom zdokonalovali syrový zvuk coby symbol odlišnosti. Za tím, že hudba nejchudších vrstev vyráběná na koleně masově pronikla do většinové společnosti, a kdo navštívil Egypt, potvrdí, že před ní neutečete ani v taxíku, stál hlad po nové hudební revoluci, šířené pomocí sociálních sítí, přes Bluetooth a kanálem You Tube. Mladým na předměstí chyběla místa k setkávání, možnost uspořádat koncerty bylo také nad jejich možnosti a svatby se ukázaly jako nejdostupnější místo k prezentaci. Ahmed Karakib, manažer skupiny El-Madfa3gya, vzpomínal, jak to na nich vypadalo předtím: běžný hudební doprovod nebo DJ, břišní tanečnice a z normálu nevybočující veselí. Pak přišly mahraganat kapely třesoucí domy. Klukům stáhnuté programy umožnily mixovat jedno přes druhé a vytvářet zcela autorské skladby. Živé nástroje nahradily elektronika s klávesami, zpěváky vzpurní MC. „Mahraganat změnil také samotnou povahu svateb. Dříve pouze rodinné záležitosti s pár pozvanými hosty, se změnili na regulérní koncerty, kam přicházejí lidé z okolních čtvrtí tančit a sledovat slavné kapely,“ napsala publicistka Ferida Jawad na portálu Afropop a zdůraznila další aspekt: vznik nového tance, v němž si mládež vybíjela energii a mladí muži svlečení do půl těla s džínami málem u kolen vzbuzovali značné pohoršení. To mahraganat ostatně také. „Než bych měl tohle poslouchat, raději Bože ukonči můj život,“ prohlásil prý zástupce egyptského hudebního svazu. Přesto se mahraganat dostal do filmů, reklam a v podobě podvratného umění ho přijaly také bohatší vrstvy. O ovládnutí egyptské hudební scény nemůže být ale řeč, jeho místo zůstává v undergroundu. Tam patří i Islam Chipsy, slovy svých kolegů nejvěhlasnější a nejdivočejší klávesista. Na rozdíl od jiných znalý hudební teorie s dobrou školní průpravou. O čistém mahraganat u něho mluvit nemůžeme: nezpívá, parket roluje instrumentální verzí a rytmickou palbu té nejzávratnější síly mu pomáhají vybuzovat interaktivní bubeníci Khaled Mando a Mahmoud Refat. Na svatby Islam Chipy nezanevřel, s jeho úspěchy v Evropě, kde zůstává podobná frenetická hudba žádaným zbožím, mu na ně ale už moc času nezbývá. Pro nás jen dobře. Teď ještě aby si ho objednali na nějakou tu českou nebo moravskou svatbu…

 

Kompletní program festivalu Respect

https://rachot.cz/respect-festival/

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *