Tipy
Karel Škrabal (1969) zestárnul. Aspoň to naznačuje kniha, co mu vydaly Větrné mlýny, výbor ze tří dekád jeho poezie, z let 1994 až 2023. Je to skoro dvě stě stránek, a vlastně spíš nová než staronová kniha. Nově komponovaný celek. Podobně to praktikuje už dlouhé roky třeba Ivan Wernisch. Ten toho napsal ale taky daleko víc, Škrabal je menší, uměřenější psavec. A taky civilnější. Živí se dlouhé roky v médiích, tištěných i audiovizuálních, a je to na jeho psaní znát: píše stručně, jasně, aktuálně. Ovšem vždycky s pokusem o nějakou nadstavbu: „Celý život se snažím / z běžných okamžiků života / dělat přirozeně a nenásilně / nezapomenutelné chvíle.“ Někdy to vyjde, jindy míň. U Škrabala je to vývojová věc. Nejdřív bylo silácké halekání a chvástání, pokřikování do všech stran světa. Obsahy přišly až pak, když začalo budoucnosti ubývat a přibývat minulosti; když se Škrabalovi dostaly do pera krize středního věku, poznání, že „jsem starší než většina hospod“, prostě když začal brát víc ze sebe. Nabral si sice trochu smutku, trochu melancholie, ale pořád si drží odstup – komikou, čím jiným: „To odpoledne napíšu svoji poslední báseň / a budu rád, že i když je neděle / nemusím zítra do práce.“