Špálova galerie na pražské Národní třídě patřila v únoru 2006 surrealistce Evě Švankmajerové (1940–2005), respektive její první posmrtné expozici charakterizované jako retrospektiva a opatřené titulem Deník 1963–2005. Po obžerské vizuální (ale i taktilní) hostině, kterou Švankmajerovi připravili divákům na podzim 2004 v Jízdárně Pražského hradu, šlo o druhé ohlédnutí za dílem autorky, jejíž vize na sebe braly nejrůznější podoby. Kromě četných forem výtvarného projevu, od kresby přes malbu ke keramice, to byla především spolupráce na filmech manžela, režiséra a scenáristy Jana Švankmajera, a slovesná tvorba – jednak poezie, jazykově i stylisticky svébytná, formálně přizpůsobovaná obraznosti, plebejsky ironická a plná ostnů neslitovně a cynicky vrážených pod nehty unaveného a pohodlného světa jako provokace i coby sebezáchovné gesto, jednak próza, mj. experimentálně-automatická Jeskyně Baradla a dosud nevydaný korespondenční román Biče svědomí, psaný ve dvojici s Vratislavem Effenbergerem. Dominantou tvorby Evy Švankmajerové, ale byla malba, a to malba napůl autodidaktická, napůl poučená na akademické půdě; malířka vystudovala Průmyslovou školu bytové tvorby a loutkářskou katedru Divadelní fakulty AMU. Její motivická a tematická studnice byla ovšem čistě její, nepřejímaná, autentická: šlo o koncentrát osobních traumat, posedlostí, návratných vizionářských záhledů, které se prodíraly – mnohdy násilně, sadisticky – do autorčina vědomí. Byť, a to nejen na sklonku šedesátých let ve známém Emancipačním cyklu, Švankmajerová vytvářela parafráze klasiků, citovala, s gustem si vypůjčovala, třeba motiv exkrementů od Dalího. Ostatně podobně aluzivní byla její malba samotná: kdo chce, může v jejích hravých a v řadě prvků lyrických obrazech ze šedesátých let hledat inspirace barokem, případně légerovskou či boterovskou robustností a komickou buclatostí figur, stejně jako okouzlení naivním rukopisem Henriho Rousseaua, jehož první česká monografie vyšla ve stejném roce, kdy se Švankmajerová začala soustavně věnovat malbě, tedy v roce 1963. V díle vzniklém v sedmdesátých a osmdesátých letech autorčiny vizuální záznamy nabývají na divokosti, expresivitě, ostentativní neženskosti; barvy září studeným a zároveň ostrým, až oslepujícím světlem: rozšířené oči, němé výkřiky, na různý způsob deformovaná a proplétající se těla, čitelná symbolika úzkosti, bolesti a strachu a proti ní otevřená erotičnost, mnohdy až hororová atmosféra – to jsou kvality, které se diváka surově dotýkají, útočí na něj, rezonují v něm, téměř vyvolávají pocit fyzické nevolnosti. Porevoluční etapu, poslední tvůrčí patnáctiletí, charakterizuje přechod k temnějším barvám: jako by se Eva Švankmajerová stahovala do sebe, mizela za dveřmi jedné ze svých malovaných skříní, z níž její hlas zaznívá už jen coby šepot, a vztek, kterým dříve jak bičem šlehala svět ze všech stran, vystřídala bezmála skeptickým pozorováním – podobně jako u Štyrského zaplavuje její pozdní obrazy všudypřítomné oko. Expozice ve Špálově galerii sice trvala pouhé tři týdny, ale vývoj autorčiny malby ilustrovala bohatě a do detailu, navíc představila některé dosud méně známé výtvarné projevy Evy Švankmajerové: stránky z ilustrovaných deníků, dokreslované koláže, kvantum fotografií. To vše plus průvodní studie Františka Dryjeho, zasvěceného vykladače malířčina díla, přešlo ve zmenšené podobě do stejnojmenné knížky, kterou k výstavě – a rovněž pro knihkupecké pulty – vydalo nakladatelství Arbor Vitae.