U příležitosti 75. narozenin Vladimíra Mišíka vydalo nakladatelství Galén soubor nahrávek skupiny Etc… z let 19786–1978.
Vladimír Mišík & Etc…
NA OKRAJI
[1976–1978]
Kompaktní disk Na okraji je prvním shrnutím dochovaných skladeb Vladimíra Mišíka a Etc… z let 1976–1978, kdy vedle něj a houslisty Jana Hrubého ve skupině působili kytaristé Jiří Jelínek a František Francl, baskytarista Vladimír Padrůněk a bubeník Jan Noha. Tato výjimečná sestava špičkových instrumentalistů nikdy nedostala možnost natočit album, ale naštěstí po ní zůstalo dost kvalitních nahrávek, pořízených především pro rozhlas. Členové Etc… té době silně inklinovali k jazz rocku, a tak v repertoáru měli kromě Mišíkových bluesrockových písní také několik instrumentálních skladeb. Na CD je třináct nahrávek, z toho osm nyní vychází poprvé.
Na podzim 2022 vyjde ještě limitované vydání části této kolekce jako vinyl.
OBSAH
- Mlýn
- Touha
- Dubová kulička
- Biograf
- U kiosku
- Pomalu v revolver se ztrácí víra
- Než spadla klec
- Baby Will You Please Help Me
- Na okraji
- Hra s ohněm
- Já mám schůzku o půl páté
- Lady Vamp
- Veselý Jirka
Vladimír Mišík – zpěv (4–6, 8–12), kytara (10)
Etc…
Jan Hrubý – housle (1–13)
Jiří Jelínek – kytara (1–12)
František Francl – kytara (3–12)
Petr Pokorný – kytara (13)
Vladimír Padrůněk – baskytara (1–12)
Jiří Veselý – baskytara (13)
Jaroslav Vondrák – bicí (1, 2)
Jan Noha – bicí (3–12)
Jiří Šustera – bicí (13)
a hosté: Emil Viklický – elektrický klavír (10), Jan Kubík – klarinet (11), Miroslav Veselý– klávesy (13)
Nahrávky z archivů Českého rozhlasu, firmy Supraphon a nakladatelství Galén
K vydání přiopravil Petr Kocfelda
Nakladatelství Galén: prihonska@galen.cz, www.galen.cz
Fotografie v bookletu: Katarína Mišíková a Jaroslav Prokop
Sleevenote: Jaroslav Riedel
Typografie: Karel Haloun a Luděk Kubík /3.dílna/
Parametry: CD, 300 Kč
Ze sleevenote Jaroslava Riedela
Když se soubor Etc… začátkem roku 1975 poprvé představil publiku, doprovázeli Vladimíra Mišíka kytarista Petr Pokorný, baskytarista Vladimír Padrůněk, saxofonista Bořivoj Suchý a bubeník Miroslav Hrubý. Suchý ovšem setrval v Etc… jen krátce. Místo za bicími po pár měsících obsadil Jaroslav Vondrák. Významným datem byl 19. duben 1975, kdy s Etc… poprvé vystoupil Jan Hrubý. Mišík ho předtím viděl s kapelou Reciprocity a hned mu bylo jasné, že si s tím houslistou bude rozumět: „Honza tvrdě vládnul takovýmu dobřichovickýmu sdružení, vypadal zuřivě a hrál senzačně. Říkal jsem, že mu musíme dát lano.“
Mišík natočil v říjnu a listopadu 1975 sólové album, které jenom částečně odráželo jeho koncertní repertoár. Desku sestavil výhradně z vlastních písní, vedle členů Etc… (Hrubý, Pokorný, Padrůněk) do studia přizval spoluhráče z příležitostného sdružení Čundrground (Vladimír Merta, Petr Kalandra), bývalého Flamenga (Pavel Fořt, Jan Kubík) a několik výrazných hostů (Ota Petřina, Anatoli Kohout). Byla to překvapivě pestrá nahrávka: folkové písně, přímočarý hard rock, jazzrockové pasáže. Na vydání si deska musela počkat do prosince 1976.
Koncerty Etc… byly rockově vyhraněnější, našel se na nich prostor i pro instrumentální skladby s narůstajícím vlivem jazz rocku. V červnu 1976 odešel kytarista Petr Pokorný a od následujícího měsíce soubor koncertoval s Jiřím Jelínkem z právě rozpadlé Expanze. Nová sestava Etc… vystoupila 31. července 1976 na festivalu Koncert mladosti v západoslovenském městě Pezinok, osmnáct kilometrů od Bratislavy.
Mišík na jevišti v Pezinku uvedl Jelínka slovy: „Nejenom na Slovensku opouštějí dobří muzikanti kapely a jdou si vydělávat všelijak do baru. I nás opustil jeden člověk, který si šel vydělávat ke Country Beatu. Takže vlastně máte možnost sledovat premiéru mladého, jedenadvacet let starého kytaristy. Jiří Jelínek poprvé s náma na pódiu.“ (Podle některých zdrojů se však první koncert Etc… s Jiřím Jelínkem konal už 23. července v Roudnici nad Labem.)
V srpnu 1976 se naskytla možnost nahrát pro rozhlas dvě instrumentálky. První byla pojmenována podle mlýna poblíž Příbrami, který sloužil Etc… a jiným nekonformním kapelám jako zkušebna. I v roce 1977 zůstal Mlýn stabilní součástí repertoáru, často zněl hned v úvodu vystoupení. Zároveň natočili také Touhu, kterou Padrůněk považoval za jednu ze svých nejpovedenějších skladeb. Při natáčení v karlínském studiu A byl redaktorem Mojmír Smékal, režisérem hudby Pavel Vitoch, zvukovým mistrem Petr Podlešák. Mišík se toho nezúčastnil, zařazování instrumentálek do koncertního programu však nebránil: „Já jsem byl rád, vždycky to pro mě byla příležitost si na chvíli odskočit,“ komentoval to s trochou ironie.
Členové Etc… samozřejmě věděli, že Mišík nestojí o to, aby si během koncertu musel odskočit až moc často. V knižním rozhovoru Milana Tesaře Housle tečka Hrubý (Galén 2013) o tom Jan Hrubý řekl: „S příchodem Jirky Jelínka jsem jako houslista pochopil, že musím zúročit to, co mě naučili na konzervatoři, a nebýt jen v pocitovém zajetí bigbítu šedesátých let. Když jsem doma cvičil Jelínkovu skladbu Dubová kulička, vzpomněl jsem si na houslový koncert Maxe Brucha, se kterým jsem se na škole trápil. Druhá polovina sedmdesátých let byla jazz rockem hodně ovlivněna a samozřejmě se to projevilo i v Etc… To byl velký odklon od Mišíkových bluesových balad a já myslím, že mu ten trend v jeho kapele neimponoval. Cítili jsme to, ale Mišík jako tolerantní člověk nedával nic moc najevo. Vzhledem k těm jazzrockovým instrumentálkám na jedné straně a Mišíkovým baladám a rockovým skladbám na straně druhé mělo Etc… dost košatý repertoár a určitě nepůsobilo na koncertech nudně. A ta jazzrocková éra měla své pozitivum i v tom, že nás přinutila ovládat dobře své nástroje.“
(…)
Vystoupení na Pražských jazzových dnech bohužel nebylo dlouhé. Konferenciér Miloš Čuřík představil členy Etc… a skupina spustila Dubovou kuličku. Po půldruhé minutě vyhořel zesilovač, následovala výměna přístroje. Etc… potom odehráli čtyři skladby; všechny jsou na našem vydání obsaženy. Biograf tehdy soubor uváděl pravidelně, vlastně jako jedinou skladbu z Mišíkova sólového alba. (Někdy Mišík také zpíval Stříhali dohola malého chlapečka, ale jen s doprovodem houslí Honzy Hrubého.)
Pomalu v revolver se ztrácí víra je zhudebněná báseň Františka Gellnera, která pochází z jeho druhé sbírky Radosti života (1903). Vladimír Mišík o ní v Melodii 7/1978 řekl: „Zjistil jsem, že má perfektní rytmus, přesně tu ‚bigbeatovou‘ polohu, takže jsem to nejdřív zkusil zabrnkat na pár akordů, pak na koncertě s ČDG, pak přišel Honza Hrubý a přidal úvodní figuru.“ Píseň se nikdy nedočkala studiové podoby, z repertoáru vypadla na začátku osmdesátých let. Ani skladbu U kiosku Etc… ve studiu nenahráli, na koncertech ji však pravidelně uváděli do roku 1982. Po dlouhé pauze se k ní Mišík zase vracel.
(…)
Sestava Etc… z roku 1977 bohužel nemohla natočit dlouhohrající desku; vyšel jen jeden singl. Jan Noha vzpomínal na červencové nahrávání písniček Já mám schůzku o půl páté a Lady Vamp: „Bylo takové skoro utajené, proběhlo to v Mozarteu během jedné noci, jenom s technikem Jirkou Rohanem, ani tam nebyl hudební režisér.“ Obě singlové písničky se dočkaly také anglických verzí na albu They Cut Off Little Boy’s Hair (bylo dokončeno s Mišíkovým zpěvem v angličtině 17.–21. října 1977).
Na koncertu v Košeticích 30. července 1977 vystoupil Jiří Jelínek s Etc… naposledy; 5. října spáchal sebevraždu. „Když jsme spolu hráli, bylo mi sedmnáct nebo osmnáct,“ vzpomínal Honza Noha. „Jemu bylo dvaadvacet a měl už za sebou protialkoholní léčení a pořezané ruce – projevovaly se u něj sebedestruktivní sklony. Ale já jsem tyhle věci moc neřešil, spojovala nás muzika. V době, kdy zemřel, jsem už byl na vojně.“
Vladimír Mišík řekl Ondřeji Bezrovi pro knižní rozhovor Byl jsem dobrej: „Jirka Jelínek byl skutečně geniální muzikant, který sice nejradši hrával McLaughlina, ale zároveň taky skvěle uměl zahrát blues i normální písničky. Hrál hlavně senzační doprovody – do sól se nikdy příliš nehrnul, i když je uměl. Škoda že toho po něm nezůstalo moc zaznamenáno. Jirka byl citlivý, ale bohužel hodně nemocný kluk. Trpěl maniodepresivními stavy, jejichž důsledkem byla jeho sebevražda. Jednoho dne přišel na zkoušku a vůbec nemohl hrát. My jsme nevěděli, o co jde, chvíli jsme ho uklidňovali, což moc nefungovalo, pak se sebral a šel domů. Tehdy jsme ho viděli naposledy. Odvezli jej do Bohnic, odkud ho jeho tehdejší děvče vzalo po dvou měsících, kdy se zdálo, že je z nejhoršího venku, na revers k sobě domů, ale jeho touha po sebezničení byla příliš silná…“
Pro Padrůňka to byla velká rána: „Zemřel můj největší kamarád Jirka Jelínek,“ řekl o rok později pro Jazz – bulletin současné hudby č. 24. „Moc mě mrzelo, že se vlastně o jeho smrti vůbec nic nenapsalo. Jirka byl vzácnej člověk. Já si ho vážím úplně nejvíc z muzikantů, s kterýma jsem hrál. My jsme spolu pracovali skoro denně od rána do večera.“