Martina Šmída můžete znát jako charismatického vokalistu kapely Klec, která po svém interpretuje klezmer. Nyní se představuje jako romanopisec s příběhem rozehraným doslova z bodu nula. Jeho protagonista se probouzí v nemocničním pokoji se ztrátou paměti a bez jediné nápovědy, co se mu stalo. Amnézie jde hluboko – vzpomínky mu chybí pro poslední rok až dva života. Vyprávění má tedy pevně daný práh – a čtenář se spolu s hlavním hrdinou pokouší nahlédnout za něj.
Příběh se odehrává v blíže neurčené současnosti, kdesi v západní civilizaci. Hlavním partnerem hlavního hrdiny i čtenáře je od počátku Doktor, který se snaží vést zraněného zpátky labyrintem paměti. Román vykresluje situaci, kdy člověka zrazuje to, co má „normálně“ bez problémů k dispozici – kromě těla především mysl. A zraněný podstupuje řadu psychoterapeutických technik, vysvětlovaných zřejmě poučeně, v každém případě věrohodně. Cesta do minulosti začíná v bezpříznakovém prostředí nemocničního pokoje a vede zpátky přes celou řadu prahů, které nemocný spolu se čtenářem překonávají. Postupně se ukazuje, že zraněný má profesi, dokonce rodinu. Autor přesvědčivě vykresluje, nakolik je člověk formovaný sítí vztahů. Jakmile síť chybí, mysl se nemá čeho zachytit. Do reminiscencí hlavního hrdiny tak vstupují různé triky, které s ním jeho mysl hraje. Dochází k záměně osob a situací, zraněný s obtížemi kontroluje „realitu“.
Román se podobá záznamu z psychoterapeutického sezení nebo spíše virtuální hře na dané téma, do níž se ponořil hlavní hrdina a čtenář zároveň. Další postavy příběhu jsou modelové, jejich jména nejsou důležitá. Zastupují je jejich role. Kromě Doktora je to především sociální pracovnice. Vzbudí v hlavním hrdinovi chuť k návratu do života se vším všudy – ale stále mu chybí kontext, poznání sebe sama. Čtenář bude možná váhat, jestli hlavního hrdinu litovat, nebo mu závidět. Mnohý by možná ocenil možnost nového začátku. Hlavního hrdinu ovšem obklopuje jakási aseptická, bílá prázdnota. Zřejmě i k tomu, aby člověk dokázal přesvědčivě flirtovat, si potřebuje pamatovat, kým je.
Byť zraněný hlavní hrdina postupně shromáždí základní informace o sobě samém, stále mu scházejí ty zásadní – motivace jeho minulých činů a pochopení jejich důsledků. – Kvůli plnému čtenářskému zážitku recenzent tentokrát nemůže ani naznačovat, protože velká část čtenářské potěchy plyne z postupné vnitřní cesty, kterou hrdina podstupuje. Snad lze jen obecně říci, že čtenáře čekají všelijaká překvapení, z nichž je román vystavěn. Zvláštní je zpětná perspektiva, čas při čtení běží oběma směry: čtenář postupuje s popisem uzdravování vpřed, a zároveň míří v protisměru do minulosti.
Do příběhu vstoupí bulvární média, k nimž mají hlavní hrdina a jeho rodina z nějakého důvodu blízko. Autor nicméně podal naprosto nebulvární popis, jak uvažuje novinář i jeho objekt. I popisy těchto profesionálních aktivit jsou podložené a přesvědčivé. Stejně střízlivě jsou popsané i výpravy hlavního hrdiny do hloubi introspekce, kdy potkává iluzorní postavy se symbolickým významem. Krátce, jedná se o putování duše po myšlenkových krajinách. Vystupují tu ale i příbuzní vypravěče z doby jeho dětství. Symbolické se prolíná s halucinací.
Postupně vychází najevo, že hlavní hrdina se bude muset vyrovnat s tím, co učinil a způsobil. On sám je tím stromem, který „poznají po jeho ovoci“. Postupně se ukazuje vnitřní kostra příběhu: reflexe toho, nakolik jsme schopni držet se nějakých hodnot – a co způsobí, když na ně rezignujeme. Jedná se o hledání morálního rámce, hlavní hrdina sice prodělal konverzi, ale jeho současná duchovní situace je nejasná. Vyprávění zvažuje váhu konkrétních skutků, která nakonec znamená víc než všechna teorie.
Martin Šmíd se drží úctyhodné tradice, jež jde hodně daleko. Biblická inspirace zůstává kdesi v pozadí, jeho hlavní hrdina ale má k lecjaké starozákonní postavě blízko. Stejně jako k popálenému hlavnímu hrdinovi Čapkova Povětroně (ten se ovšem z bezvědomí neprobere).
To „ovoce“, které uzrálo hlavnímu hrdinovi, možná nebude mít daleko k „ovoci“ čtenářů románu. Tedy k tomu, jak uvažujeme o vlastních skutcích. Naše konání má důsledky, to je jeden z významů této netypické knihy, která přináší netuctovou perspektivu, jak se dívat na sebe sama – starodávnou a aktuální zároveň.