Nejednou jsem varoval před londýnskou Oxford Street, kde se jednou skumulovalo tolik osob, že se vzájemně nadzdvihovaly. Mně samému se to osobně přihodilo. Pozdvižen jsem spatřil, jak za kordonem policajtů a před výlohou toho nejluxusnějšího krámu poněkud opozdilá sufražetka – volební právo ženy už dávno měly – sbírá dlaždici, rozmáchne se – a jaká byla výloha. Atentátnice pak do přidušeného ticha zvolala: „Volební právo pro ženy!“ Pozdvižený dav se rázem rozpadl na cucky.
Post illa verba dodávám, že je, to právo, mají mít, a to znovu a znovu. Ne snad jako v Rusku, ale řekněme jak v Prusku. Osobně – vše činím osobně – jsem kdysi seděl za píseň o vrazích Rusech, i když v dané písni je zmínka o vrazích Prusech. Ta zmínka mohla být, tvrdí lid, záminkou pro z vazby vynětí. Sudí se však neptal: „Hej, souzený, jak je ti?“
Když v kopané prostrčíš míč skrze nohy soka a dále si s „míčkem Flíčkem“ nerušeně tokáš, jsou to jesle. Pak se ale i pod sudím houpá, ač na štulce zvenčí není skoupá, sesle.
Jednou jedna známá
– teď už vězí předěl mezi náma –
zrýmovala sesle
s Nestlé
Jako pannu
z Orleanu
měl ji za svou
z nouze wrestler⁕
Měla živit kulturu,
vyšla ale na túru
zhola jinou.
Provázenou
nevázanou
svého muže
posunčinou.
⁕ Ani teď mu nemohu – doma, nedoma; bohu nebohu – přijít na jméno.