Sláva lednu klesá ke dnu. Únor bílý, pole sílí. Nebělostný má své ostny. Takový je makový. Vždycky si to vypiju. Bezesněžný není něžný, je to lidstva opium. Horší je než mnohoženství. Nechci nic z těch makovic. Rodí se tu náboženství. Marx nelpěl na makovici, chtěl jen „veni, vidi, vici“, nikoli „veritas vincit“. Mějme to za bernou minci. Nezbývá než ocitovat Káju (viz pohádku Donáta Šajnera Kája a Méďa): „Náboženství je duchovní kořalka, v níž otroci kapitálu utápějí svou lidskou důstojnost.“
Post illa verba dodávám, že jednoho bílého ergo vydařeného února pořádal J. R. Pick, satirik, v bývalém kině Květen na bývalé třídě J. V. Stalina erotický kabaret. Z jedné strany pódia přišla zhola nahá mulatka, jen rukama si zakrývala klín. Z druhé strany vstoupil do hry, té své, J. R. Pick. A co učinil? Namířil na ni pistoli řka: „Ruce vzhůru!“ Holka ruce, jak jinak než ruče, zdvihla, aby bylo zřejmé, ke komu že tíhla. Pouze se zeptala: „Je to tak dobře, tatínku?“ On se jí neptal, zda je mulatka. Byl prostě rád, že jí je. Ona možná nevěděla, jestli matka byla bílá, nebo černá jako bota, jak by jistě zeptala se bílá slota. Byla-li zde ponížena masa, dle mínění protřelého rasa, byla to ta bílá.
Už jsme zase u Puškina, napadlo mě u východu z kina.
Zdá se,
že jak opak pasé,
Puškin
vystrkuje růžky.
Dojde na magické nůžky,
jež odstřihnou zbytné bůžky,
a sice poměrně věčně,
zejména své slečně vděčně.
Puškin je mág mezi mágy,
pro nějž magie
v kostce maggi je,
jak stvrzují o něm ságy.