Když jsem coby děcko děl: „Mám hlad,“ odvětila dle rodové zvyklosti babička Šťastná, tedy ta z maminčiny strany: „Tak si ho hlaď.“ Tehdy ještě folklor kvetl jako Popokatépetl. Kdyby se tehdy udílela Seifertova cena, jistojistě by babičce neutekla. Taková dvojverší se dnes nevrší.
Post illa verba dodávám, že i sovětské, bohužel nikoli disneyovské grotesky byly někdy zdařilejší než cokoli dnešního. Jakýsi obr, namluvený do češtiny, proklamoval: „Karamba, mám hlad, až je to hanba.“ Další Seifertova cena! O to cennější, že šlo o scénář pro děti, ovšem až na onu perlu chabě veršovaný.
Kdo kráčí přes most Legií od Národního divadla na Újezd, nemůže si nevšimnout, že se mu jako optické pokračování mostu do kopce vyjevuje zeď zvaná Hladová. Kdyby kopec nekončil, mohl by hladovějící se stavbou zdi pokračovat. Móhandás Karamčand Gándhí držel několikrát hladovku, jednou, nepletu-li se, proto aby byli hladovějící nasyceni. Vždy hladověl dobrý měsíc. Když skončil, někdy dokonce nikoli nevalně, vypil sklenku citronové šťávy. To proto, aby mohl ve své sérii pokračovat. Důvod se vždy našel, šlo mu přece o Indii.
Nejúčinnějším bylo ovšem porušení solného zákona. Mahátma, jak mu všichni říkali, vyrazil s několika mravně přinucenými dobrovolníky k moři. Cestou se k němu z obou stran přidávaly nepřehledné davy, až výsledná milionová masa dospěla k mořskému břehu. Tam se Gándhí shýbl a nabral z moře hrst soli.
Je to jako v naší pohádce Sůl nad zlato. Bez soli nelze nic, a už vůbec ne jíst. Vždyť i cukrář solí. Zbývá rotační, Pepíčku, začni, žaludek lační, hladovění. Jen tou cestou, s upjatou vestou, jde šum změnit. Pak je nutno konstatovat: „Indie je šťastná vdova. A jaký byl hlad.“ Když to píši, čtenáři jsou spíše tišší, respektují prstoklad, v němž nelze nenalézt klad. Plytká námitka zde zní: „Souhlasí i obézní?“