Andrej Stankovič, zvaný Nikolaj. Tak mu všichni říkali na fleku i v povzdálí – a on sobě též. Kdo rušil při halali, než mu jednu ubalil, tomu řekl, až se sám své řeči lekl, „Pravdu nemáš, lež“. Jenže je tu ve slovesném kabaretu ono než.
Nežli v dámě – když jí nedám, ona dá mně pod svou Etnou na pamětnou – spíše v šachu uplatnil by svoji machu. Byl by věž.
Post illa verba dodávám a nejsem sám:
Běda přeběda
to není paběda.
Nikolaj té dámě
nenabídl rámě.
Spíše
– to se nám to píše –
prý dostala Hari Mata
ovšem košem natotata.
Nežli by ppoklonu
zženštilému klonu
vysek.
Nechá si od kandidátky
již mu přihrál osud vratký
otřít čelo lysé.
Osud vratký?
Beru zpátky
pouze ostudný.
Káže ze studny
jak je nasnadě
v Rajské zahradě
„Jako Seifert hvězdy spatřit
a nesplést se ani jednou.
Je to přece nepředmětno.“
Preferuji, a to nejen v jeho sluji, Orion. Když ti řeknou „Na věž,“ tak jim brachu nevěř. K Orionu směřujeme. Já i on. Brání nám v tom jenom Jemen.