Je tomu přibližně rok, co jsem byl na Žižkově zapsán do Knihy cti. Uctil mě tu za zásluhy o žižkovské háje, luhy sám starosta Wronský. Osvícený starosta počítá dál než do sta. Za Žižkově na tom postu, není sklizně bez kompostu, se starostů moudrá čela nikdy nezvraštěla. Spolu s nimi v tanci šimy se zde děly třesky plesky. Mikeska oddával Havla, z Šavla Pavla činil Český. Dnešní ábécédé se jmenuje Eden. Z Rajské zahrady – teď už bez vady – vítá výtah návštěvníky, tuzemce i Němce, na mou hlavu piky piky, a veze je – žádná díra tu nezeje – jářku, až na Parukářku. Zdviž má mezistanice, pyšná je však nejvíce, slepá ulice Sauera Franty a nejenom pro haranty, že je vidoucí, tvrdí stavbyvedoucí.
Post illa verba dodávám, vám, čtenáři, vám, vám, vám, že ta naše magie víc než kostkou maggi je. Jde o reál až surreál, jak by děl starosta Wronský, reál zhola nehuronský. Huroni byli na koni. My jen přeneseně se selkou na seně. Čti výňatek z našich vrátek:
Otvírá se, snad jen zdá se, žižkovácká slavobrána. Ne až k večeru, spíš zrána. Co se všechno neděje od Haška po Kuděje? Exploduje naděje. Lotrům zdá se, že jsou pasé, fotrům zase živý sen, ten pravý žižkovský zen. A co matkám? Zpod suknice vybíhají v našem utěšeném ráji děti jako pimprlátka. Jde o nové. Nikdo neví, jak se zove.
Radili se nováci
bez průvodních ovací
rovnou pod Vítkovem
jak vytvořit nové.
Vědí vůbec novátoři,
jak se, co je staré, boří?
Jenže co se nové zove
je stvrzeno věčným slovem.
Pod pomníkem v ďolíku
lze přežít i koliku.
Staronové stále platí.
Žižkovácká tradice
je ceněná nejvíce.
Co vy na to, lidé zlatí.